nádworníka wypůjčil. A wšak ho to také dost brzo omrzelo; i myslil jak by se Káči zbawil. Přijde k rybníku a tu mu napadne, aby ji tam hodil. Ale jak? Kdyby byl mohl kožich i s ní swleknout. Byl mu sice dost wolný, a protož se o to pomalounku pokoušel, jestli by to šlo. A hle! wyndá jednu ruku, Káča newí nic, wyndá druhou, Káča newí ještě nic, odundá prwní petličku s knoflíku, oddělá druhou, třetí a žblunk — Káča leží w rybníce i s kožichem.
Čert nešel za owčákem, on seděl na mezi a pásl owce, díwaje se, brzo-li se owčák s Káčou nawrátí. Nemusel dlouho čekat. Mokrý kožich na rameně pospíchal owčák k louce, mysle že bude cizinec již snad u wesnice, a owce že jsou samotny. Když se spatřili, koukal jeden na druhého. Čert, že jde owčák bez Káči, a owčák že tam pán posud sedí. Když se domluwili, řekl čert k owčákowi: „Já ti děkuju, tys mi welkou službu prokázal, neboť bych se byl snad musel do soudného dne s Káčou nosit. Nikdy na tebe nezapomenu, a jednou se ti bohatě odměním. Abys ale wěděl, komu jsi z nouze pomohl, powím ti, že jsem čert.“ To dořekl a zmizel. Owčák zůstal chwíli jako omámený stát, pak prawil sám k sobě: „Jsou-li wšickni tak hloupí jako on, tedy je dobře.“
