Ráno, když sestry wstaly, wyprawowal jim Silomil, co se s jejich sestrou událo. Tu nastalo křiku a wýhružek, že princowi až ouzko při tom bylo; celý den s ním ani nepromluwily, jen když pod wečer do swých pokojů odcházely, přitočila se starší sestra k bratrowi a šeptala mu: „Jestli přijde k tobě w noci zase ženich, neodbuď ho zprázna.“
„Hleďme!“ pomyslil Silomil, „ani bych nebyl řekl, že budou sestrám ženichowé tak po chuti; ráno dělaly, jakoby na mne do smrti promluwit nechtěly, a teď ještě samy prosí.“
Wejda do swého pokoje lehl sice, ale usnout nemohl, neboť očekáwal nowého ženicha. K půlnoci zaklepal zase někdo na okno, a Silomil se hned ozwal: „Kdo je?“
‚Jsem král měsíce, a žádám twou sestru za manželku.‘
„Počkej, počkej, hned pro ni dojdu.“ A odběhna pro sestru, snesl ji dolů a za okno položil. Měsíčník ji wzal do náručí a po stříbrných oblacích do swého měsíčného palácu ji donesl.
Ráno, když Silomil wstal, wyprawowal to opuštěné sestře; ta plakala a hrozila mu hněwem otcowým. Ale když prišel wečer, prosila také ona, by
