Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 2 - 1845.djvu/56

Tato stránka nebyla zkontrolována

šaty a pantoflíček zaobalila do šátku. Pak hodila na wrch swé wšední šaty, a tak se s Pánem Bohem na cestu wydala. Šťastně přišla za půl dne do města. Šla rownou cestou do zámku. Tam se wšak sotwa protlačit mohla, neboť se bylo sešlo ženských weliké množstwí. Na každé twáři bylo čísti buď naději a důwěru, buď žalost nebo zlost zklamaného srdce. Ta se těšila, jestli pantoflíček obuje, ona se zase mrzela, že jí byl malý. Když wešla až do sálu, widěla w jednom wýklenku také swé sestry sedět. Wypadaly jako kyselé jablka, z čehož soudila, že se do pantoflíčku nedostaly. Ta malinká, hezounká příčina wšeobecného pobouření ženského pohlawí ležela na skwostném koberci u prostřed síně. Princ seděl na trůně a hleděl smutně na to hemžení; nedíwal se na nohy, nýbrž jen na twáře, ale nenašel potud, co hledal. Jedna z nejposlednějších byla Popelka.

„Adlinko, jen se, prosim tě, podíwej, není to tamhle ta naše Popelice?“

„Ba máš prawdu, že je.“

„Co tady dělá? Pojď, půjdeme pro ni. Ta ať se těší! nechá wšecko doma, a jde sem na podíwanou.“

Chtěly ještě wíce říci a wýhrůžky hned wypl-