„Ale jak dlouho chcete pobýt? A kde wás mám potom hledat?“
„O to ať se osud postará.“
Tak nebohého prince odbýwala. Konečně přišel čas, by opět domů odjela. Jak mile kníže pozorowal, že se chystá k odjezdu, dal jednomu sloužícímu tajné znamení, a ten odběhl. Za chwíli doprowázel Popelku dolů, a pořád ji ještě prosil a zdržowal. Ona ale rychle od něho odešla a k swému bělouši pospíšila. Tu ale najednou citila, že jí nohy na zemi wáznou. I koukla se co to, a widěla, že je zem kolem do kola jakousi pryskyřicí namazána. Ještě si pořád z toho pomáhala; když ale najednou prince za sebou zahlídla, trhla sebou a čerstwě na koně wyskočila; tento hbitě wšecko přeskočil, a již ho žádný newiděl. W kolomazi zůstal wšak w zástawě zlatý pantoflíček. Kníže želel, že se mu jeho lest nepoštěstila; těšilo ho to ale přece, že aspoň něco má, podle čeho by neznámou milenku nalezti mohl.
Neméně bolelo též srdéčko Popelku. Ještě jí, co se pamatowala, nikdo tak libých a milostných jmen nedal, nikdo s ní tak wlídně a tak laskawě nezacházel, slowem nikdo ji ještě tak nemilowal, jako práwě onen krásný princ. Což diwu, když si ode wšech opo-
