wsedne, musí říci: ‚Mha zamnou, mha předemnou,‘ a koník ho donese, kam se mu zlíbí. Ale wšecko to bohatstwí jen třikráte, a jenom dobrému k štěstí pomůže, špatnému wšak k neštěstí.“
Když to Popelka přečtla, koukla co je wíce we skříni, a tu wytáhla bílé šaty, kolem a kolem zlatem wyšíwané a drahými kameny ozdobené. Wšecko, co k nádhernému ústroji patřilo, leželo pod šatami; konečně wytáhla také roztomilé zlaté pantoflíčky. Popelka nebyla sice marná, ale ten skwostný oblek ji přece tak mocně lákal, že se konečně do něho ustrojit musela. Běžela tedy rychle zpátky, a swlékši zapopelené šaty, čistě se umyla, a pospíšila zase do sklepa. Tam wzala šaty ze skříně, a do nich se oblékla. Od hlawy až k noze s malinkým pantoflíčkem, wše jí tak dobře padlo, jakoby to ulil. „A teď,“ řekla se zalíbením se prohlížejíc, „sednu na koníka, a podíwám se také na tu slawnost a na toho krásného prince. Že mne sestry nepoznají, tím jsem jista; neboť by se snáze smrti nadály, nežli že w takowém šatě ušpiněná Popelka wězí.“ Šla tedy, zatlačila na kámen, jenž byl nejwětší a w průčelí se třpytil, a wyšla na zelenou louku. Oprawdu se tam pásl koník, jako sníh bílý. Wzala ho za uzdu, a směle se na něj
