Ještě ani neswítalo, a Popelka již byla u tetky; ale musila jí přislíbit, že nikterak sestry wíce zpátky nepřiwede. Na to jí řekla, by si nabrala popele kam jen může a za sebou ho po cestě trousila, tak že cestu zpátky najde.
Ta poděkowala a šla domů. Zase zbudil otec dcery, aby honem wstaly a se ustrojily, že půjdou s ním do lesa na šišky.
Když se nasnídaly, wzala si Popelka košíček, na wrch dala do něho šátek a kousek chleba, dospod ale samý popel, jakož i do kapes. Jak šly, wždycky trochu utrousila, až na to místo, kam je otec zawedl a kde množstwí šišek leželo. Tu jim řekl otec: „Wy sbírejte zde a já půjdu tam w tu stranu; až budete mít plné loktuše, pak na mne zawolejte.“
Když měly holky loktuše plné, křičely na otce, ale otec byl ten tam.
„Teď musíme jít sany domů, milé sestry,“ řekla Popelka, „otec snad zase zabloudil.“ Tenkráte uposlechly sestry bez odmluwy a šly s ní domů. Šťastně se tam po zpopelené cestě dostaly. Wšecko již spalo, když k chaloupce přišly.
„Wy jste nám utekl, tatínku?“ ptaly se holky.
„I wy bláhowé, jalk pak bych wám byl utekl? já
