tedy blíže k chlapci a ptala se ho, zač je? — „Za oči, paní.“ ‚Za oči?‘ — „Ano.“ ‚Totě diwná wěc. Proč práwě za oči?‘ „Já newím, otec mi tak poručil, a tedy ho nesmím za peníze prodat.“ Zloboha si kolowrátek pořád prohlížela, a čím wíce na něj hleděla, tím wíce se jí líbil; najednou si zpomněla na Dobrunčiny oči. „Maminko, hleďte, jako kněžna musím míti přece něco, co každý nemá; až přijede kníže domů, bude chtít, abych předla, a pomyslete jen, jaká to bude krása, když budu příst na zlatém kolowrátku; máme ty Dobrunčiny oči schowané, dejme je za něj, wždyť nám zůstanou ještě nohy a ruce.“
Matka, lehkomyslná tak jako dcera, swolila; Zloboha přinesla oči sestřiny a za kolowrátek je dala.
Chlapec pospíchal s očima k lesu. Když přišel k jeskyni, odewzdal je starci a odešel. Tento šel s nima k Dobrunce a zlehounka jí je do důlků wtlačil. Ta náhle prohlídla. Widěla před sebou starce, jemuž bílé wousy až přes prsa splýwaly. Šedý šat pokrýwal wysokou jeho postawu od hlawy až k patám. Poslední paprsky zacházejícího slunce padaly ouzkým wchodem jeskyně na jeho wážnou a příwětiwou twář a polily ji ruměnnou září. Ne jinak bylo Dobrunce, než jako by před ní nějaký