přes dvůr až ke dveřím. Černý začal vrčet, ale Petr řekl; »Lež, černý, lež!« a pes se pokojně položil; neboť poznal hlas bývalého pána, který s ním za časté na poli oběd sdílel. —
»Tetko, otevřete!« šeptal tiše Petr a klepal na okénko.
»Každý dobrý duch chválí Hospodina,« zajektala tetka a udělala kříž.
»I nekřižujte se a pojďte mně raději otevřít; vždyť já to jsem, váš Petr!«
»Jdeš na dovolenou?« ptala se stará, když závoru oddělala.
Ale Petr ji neodpověděl a vklouzl do sednice. Tetka šla za ním, vzala s pícky troudník, a když rozkřesala, rozžehla louč a posvítila Petrovi do očí, který po sednici přecházel. Viděla, že je všecek uřícen, bez kabátu a bez čepice.
»Chlapče, ty divně vypadáš! co pak se s tebou dělo?«
»Utekl jsem s vojny, proto že mne tam trýzníli. Věřte, kdybych tam byl déle zůstal, že by mne byli oběsili! Teď mně dejte jen brzo moje šaty, převleku se a půjdu dále. Tuten oděv ukliďte, aby ho nikdo u vás nenašel, kdyby mne tu přece hledali, což se však nestane, proto že jsem hodil čepici do řeky, aby myslili, že jsem se utopil.«
»Svatý Jene Nepomucký, čeho se na tobě dočkám!« Tak se tetka křižovala a šla napřed do srubu, kde měl Petr stát truhlu, potom udělala na krbu ohníček a uvařila chlebovou polívku. V malé chvíli Petr přišel přestrojen v selském šatě a při jídle vypravoval stařeně své nehody. Konečně si posadil široký klobouk na hlavu, do kapsy vzal kus chleba a rozžehnav se s plačící tetkou, která mu ještě na cestu dva krony přidala, zlehoučka, jak přišel, zase odcházel. Pohladil černého po hřbetě, skočil přes plot, ohlédl se truchlivě na statek zemřelých rodičů, v kterém jedovatá macecha spala, a pak se ubíral do světa službu hledat.
Dokud byl v bližších krajích, neptal se po žádné službě, až přišel dále. Tu se zastaví v jedné vesnici a zamíří do velkého statku. Sedlák stál na záspi, čtvrt bochníku chleba v ruce, kus pomazanky, a svačil.
