Petr šel vedle biřice s hlavou sklopenou a pro živý svět by se nebyl okolo sebe podíval. Stud, zlost, lítost, všecko se to střídalo v duši jeho, a kdyby se byl nestyděl, byl by plakal, až by se byly hory zelenaly. Když ho biřic přivedl na zámek, poručil pan vrchní, aby jej dali do šatlavy, proto že dostal hosti a nemá kdy vyslýchat. To okamžení se rozkaz vyplnil. Sotva se dvéře za biřicem zavřely, Petr hodil sebou na slámu a hořce plakal — hořčeji než o pohřbu vlastní matky. Pozdě na noc usnul, ale celou noc ho děsily strašné sny, v nichž nejstrašlivější osobou byla zlá macecha.
Časně ráno byl předvolán k panu vrchnímu, a tam se žaloba přednesla.
»V hrdlo lže, milostpane!« zkřikl Petr, doslechnuv křivé obžalování macešino. »Prsten je můj, já jsem jej po mámě zdědil, a o druhé věno, co jsem měl dostat, o to o všecko mne připravila. A nyní se opováží říci, že jsem ji okradl! I, aby jí jazyk uschl!«
»Takovou notou umí každý zpívat,« odpověděl hněvivě pan vrchní. »Pověz, kde máš prsten, a nedělej dlouhých capartů, sice ti dám vysázet deset.«
»Milostpane, neradil bych žádnému, aby se mne křivě dotknul. Zdravých oudů by jistě neodnesl.«
»Ty se opovažuješ mně vzdorovat! Chopte se ho!«
Biřic a ještě jeden chtěli Petra odvést, ale Petr je tak nerázně od sebe hodil, že daleko odletěli a bez mála by i pana vrchního byli na zem porazili. Pan vrchní běhal po pokoji, a biřicové stáli jako dva hafani. Petr měl pěsti zaťaté a brzy bledl, brzy červenal. Najednou dostával zmodralý nos pana vrchního svou přirozenou pivoňkovou barvu, a nadutá huba se ušklíbla. Poručil, aby Petra odvedli, sám sedl ke stolku a psal. Ráno, když se přišla macecha ptát, jak to dopadlo, povídal pan vrchní, že dal Petrovi — bílý kabát.
Zatím Petra vezli svázaného k městu. Ležel jako bez smyslů, a teprv když ho na místo přivezli a odevzdali, viděl, kde je a co se z něho má stát. Od jak živa měl zášť proti vojenskému stavu a tu měl být sám vojákem; to si může každý pomyslit, s jakou chutí šárkový kabát svlékal a vojenský šat oblékal. — A což se mu teprva
