ramena, jda zahradou do třetího statku. Selka byla nebožky mámy sestrou a ráda ho přijala.
Tu chvíli, když Petr ze statku otcova ušel, vyprovázela macecha dobrého známého. Když přišla, a děvečky jí řekly, že byl Petr doma a že si truhlu odnesl, vylítla na ponebí jako drak a všecko všudy přehlížela. Našla všecko, i tátovy šaty nechal, jen prsten byl z truhly pryč, po kterém sama dychtila.
Chvilku stála plna zlosti, ale potom se ušklíbla, vše uzavřela, ustrojila se a běžela na zámek k panu vrchnímu. Petr jí byl dávno již solí v očích, jen že se nemohla se žádné strany na něj dostat; tu pak šla žalovat, že ji okradl. Nedlouho před tím, než se vdala, sloužila u pana vrchního za děvečku, věděla tedy dobře, jak to chodí. Nejdříve šla k paní, několik slovíček s ní promluvila, paní zase promluvila s pánem, a když vešla k panu vrchnímu do kanceláře, poklepal jí na plné rameno, ptaje se: »No, Dorotko, co děláte, jak se máte?«
»Jak náleží dobře, milostpane, jen kdybych se nemusela s tím nezdárným klukem zlobit,« odpověděla pětidenní vdova a začala panu vrchnímu své stížnosti přednášet.
Pan vrchní ji, jak se sluší a patří, vyslechl, vzal šňupec, poklepal jí zase na druhé rameno a odpověděl: »Nemějte žádné starosti, Dorotko, však mu hlavu napravíme, a nedá-li si ji napravit, máme ještě jiné prostředky, aby zkrotl.«
Dorotka poděkovala a s plnou důvěrou se do vsi vrátila. To bylo odpoledne a večer biřic přišel pro Petra. Ubohý zůstal, jakoby do něho uhodilo, a tetka spráskla ruce nad hlavou, když biřic poroučel, aby s ním tu chvíli na zámek šel, a to dobrovolně, sice že mu položí pouta na nohy.
»Nešťastný chlapče!« zvolala stará, »cos učinil? Jakou hanbu to na mne uvaluješ?«
»Mlčte, tetko! Jakou hanbu bych na vás uvaloval? Vždyť jsem před žádným ani vody nezkalil.«
»Na darmo by páni s pouty pro tě neposílali.«
»Kdož ví, co jim připadlo!«
Při tom vtiskl svou tchořovku na hlavu, oblekl šarkový kabát a podal tetce ruku, která tu s sepatýma rukama stála a plakala.
