Kmotr Matěj šel navštívit kmotra Jíru. Nedaleko statku potkal kmotrova chlapce.
»Co dělá táta, Josífku?« ptá se ho.
»Právě chtěl jíst, ale když vás viděl za humny, vstal a nechal jídla být,« odpověděl pravdomluvný hoch.
»A proč pak?«
»I nu, táta povídal, že byste nám mnoho snědl, a máma to musela se stolu všecko uschovat.«
»A kam pak to schovala, Josífku?«
»Hus dala na pícku, kýtu na kamna, klobásy se zelím do trouby, buchty na misník a dva džbány piva pod lavici.«
Kmotr se neptal dále, usmál se a v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi.
»Pozdrav tě Bůh!« vítal ho kmotr Jíra. »Ale že pak jsi nepřišel o chvilku dříve, mohl jsi s námi pojíst, právě dnes nám od jídla nic nezbylo, čím bychom tě uctili.«
»Nemohl jsem, milý kmotříčku, dříve přijít; přihodilo se mi na cestě něco neočekávaného.«
»A co, povídej!«
»Zabil jsem ti hada, a ten had měl hlavu tak velikou jako ta kýta, co máte na kamnech, tlustý byl jako ta hus, co je na pícce, bílé masíčko měl jako ty buchty, co jsou na misníku, a dlouhý byl jako ty klobásy, co leží stočené na zelí v troubě, ale krve bylo, co piva v těch dvou džbánech, co tamto pod lavicí stojí.«
