Petra zhlídl, upustil pivo na zem a práskl dveřmi, až se okna otřásla. »Hloupý kluku!« řekl zlostně hospodář, »jdi hned, kam tě posýlám, sice dostaneš výprask, a džbánek ti srazím na mzdě!« Jiříček byl ubohý sirotek a sloužil hospodskému za stravu a za tři zlaté ročně. I natočil třesoucí rukou opět piva, v duchu si vzpomněl na svého patrona a otevřel dvéře.
»Pojď jen, hochu!« volal ho Petr, »nic ti neudělám, jsem člověk jako ty.«
Těmi slovy uchlácholen dodal si Jiříček srdce a přikročil až k samému Petrovi, ale do očí se mu nepodíval, a nohy se pod ním třásly jako osyka. Petr se ho začal vyptávat, odkud je, u koho slouží a jak se má. Z prvu mu Jiříček vypravoval zajíkavým hlasem svůj příběh, ale dál a dál se osmělil, zapomněl, že je u čerta, a bez bázně se na něho díval a povídal. Petr ho litoval, že tolik zkusí, a poručil mu, aby sundal čepičku. Jiříček poslechl, a Petr mu ji nasypal plničkou dukátů.
»A co počnu s tolika penězi?« ptal se Jiřík, neznaje jich velké ceny.
»Dělej s nimi, co chceš!« odpověděl Petr.
»Já vím, co udělám, Kudrnovic a Bartošovic skotákům dám trochu, nemají ani bot ani kamizoly na zimu a často se mnou plakávají; ostatní donesu panu kantorovi. Když mně matka umřela, povídal, že by si mne nechal a naučil mne psát a číst, kdyby jen neměl sám tolik dětí. Teď mu dám všecky ty peníze, a tak mě naučí číst a psát, a já u něho zůstanu. Bude to dost, pane čerte?«
»Nebude-li, přidám ti.«
Jiřík skákal po sednici a vyběhnuv ven, všem lidem to ukazoval. Hospodský a hospodyně a ještě mnoho jiných, když to spatřili a od Jiříka slyšeli, jak s ním čert mluvil a že nemá ohnivého jazyku ani rohu, ulakomili se, dodali si smělosti a šli k čertovi o peníze prosit. Ale Petr se k tomu neměl.
Zůstal v hospodě přes noc. Sotva usnul, popadl ho někdo za ruku, a když prokoukl, poznal čerta, bývalého pána. »Vstaň a jdi do srubu! hospodský chce zabit ubohého sirotka pro ty peníze!«
Petr vyskočil, otevřel dvéře a vletěl do srubu, právě
