14 Milý můj jest mi hrozen cyprový na vinicích v Engadi. 15 Aj, jak jsi ty [1] krásná, přítelkyně má, aj, jak jsi krásná! Oči tvé jako holubičí. 16 Aj, jak jsi ty krásný, milý můj, jak utěšený! I to lůže naše zelená se. 17 Trámové domů našich jsou z cedrů, a pavlače naše z boroví.
- ↑ k.2,14;4,7.
Kapitola II.
Ženich sebe i choť svou, a ona zase chotě svého vychvaluje, 4. jeho dobrodiní, 5. svou k němu lásku, 8. příchod jeho, 10. sebe od něho povolání, i sliby hojné vypravuje, 16. z účastnosti jeho se těší, 17. a přítomného jej sobě vždycky míti žádá.
1 Já jsem růže Sáronská, a lilium při dolinách. 2 Jako lilium mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami. 3 Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým. 4 Uvedl mne na hody, maje za korouhev lásku ke mně. 5 Očerstvětež mne těmi flašemi, posilňte mne těmi jablky, [1] nebo umdlévám milostí, 6 Levice [2] jeho pod hlavou mou, a pravicí svou objímá mne. 7 Zavazujiť [3] vás přísahou, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by nechtěl. 8 Hlas milého mého, aj, onť se béře, skáče po těch horách, poskakuje na těch pahrbcích. 9 Podobný jest milý můj srně aneb mladému jelenu; aj, on stojí za stěnou naší, vyhlédá z oken, patří skrze mříži. 10 Ozval se milý můj, a řekl mi: Vstaň, přítelkyně má, [4] krásná má, a poď. 11 Nebo aj, zima pominula, prška přestala a odešla. 12 Kvítíčko se ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší. 13 Fík [5] vypustil holičky své, a réví rozkvetlé vydalo vůni. Vstaniž, přítelkyně má, krásná má, a poď. 14 Holubičko má, v rozsedlinách skalních, v skrýši příkré, ukaž mi oblíčej svůj, nechať slyším hlas tvůj; nebo hlas tvůj libý jest, a oblíčej tvůj žádostivý. 15 Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ješto škodu dělají na vinicích, poněvadž vinice naše kvete. 16 Milý můj [6] jest můj, a já jeho, jenž pase mezi lilium. 17 Ažby [7] zavítal ten den, a utekli by stínové ti, navratiž se, připodobni se, milý můj, srně neb mladému jelenu na horách Beter.
Kapitola III.
Církev vypravuje, kterak chotě svého hledala, až se jí najíti i do pokojíka uvesti dal. 6. On na proti tomu její kráse a spanilosti se podiviv, do své rozkošnější a bezpečnější chrany, to jest do příbytků nebeských ji za sebou obrací a ponouká.
1 Na ložci svém v noci hledala jsem toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. 2 Již tedy vstanu, a zchodím město; po ryncích i po ulicech hledati budu toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. 3 Našli mne ponocní, kteříž chodí po městě. Viděli-liž jste toho, kteréhož miluje duše má? 4 A jakž jsem jich jen pominula, takž jsem našla toho, kteréhož miluje duše má. Chopila jsem ho, aniž ho pustím, až ho [1] uvedu do domu matky své, a do pokojíka rodičky své. 5 Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokudž by sám nechtěl. 6 Která jest to, jenž vstupuje z pouště jako sloupové dymu, okouřena jsuc mirrou a kadidlem, dražším nad všelijaký prach apatekářský? 7 Aj, lože Šalomounovo, okolo něhož šedesáte udatných z nejsilnějších Izraelských, 8 Vše vládnoucích mečem, vycvičených v boji, z nichž jeden každý má svůj [2] meč při boku svém z [3] příčiny strachu nočního. 9 Schranu vystavěl sobě král Šalomoun z dříví Libánského, 10 Při níž udělal sloupy stříbrné, dno zlaté a ponebí šarlatové, vnitřek pak jeho postlaný milostí dcer Jeruzalémských. 11 Vyjděte a pohleďte, dcery Sionské, na krále Šalomouna v koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v den oddávání jeho a v den veselí srdce jeho.
