13 S bezbožným pak nedobře se díti bude, [1] aniž se prodlí dnové jeho; minou jako stín, proto že jest bez bázně před oblíčejem Božím. 14 Jest marnost, kteráž se děje na zemi: Že [2] bývají spravedliví, jimž se však vede, jako by činili skutky bezbožných; zase bývají bezbožní, kterýmž se však vede, jako by činili skutky spravedlivých. Protož jsem řekl: I to také jest marnost. 15 A tak chválil jsem veselí, [3] proto že nic nemá lepšího člověk pod sluncem, jediné aby jedl a pil, a veselil se, a že to pozůstává jemu z práce jeho ve dnech života jeho, kteréž dal jemu Bůh pod sluncem. 16 A ač jsem se [4] vydal srdcem svým na to, abych moudrost vystihnouti mohl, a vyrozuměti bídě, kteráž bývá na zemi, pro kterouž ani ve dne ani v noci nespí, 17 A však viděl jsem při každém skutku Božím, že nemůže člověk vystihnouti skutku dějícího se pod sluncem. O čež pracuje člověk, vyhledati chtěje, ale nenalézá; nýbrž byť i myslil moudrý, že se doví, nebude moci nic najíti.
Kapitola IX.
Nad jednostejnými dobrých i zlých příběhy, 3. a nad bezbožností i smrtelností lidskou kazatel naříkaje, 4. pokud jest lépe živu býti než umříti, 7. jak darů Božích časných sluší užívati, 10. i povinnosti vykonávati, též bídu a nestatečnost lidskou i jejich věcí nejistotu znáti, poučuje; 13. naposledy moudrost nade všecko vyvyšuje.
1 Všecko to zajisté rozvažoval jsem v srdci svém, abych vysvětlil všecko to, že spravedliví a moudří, i skutkové jejich jsou v rukou Božích. Jakož milosti, tak ani nenávisti nezná člověk ze všech věcí, kteréž jsou před oblíčejem jeho. 2 Všecko se děje [1] jednostejně při všech; jedna a táž případnost jest spravedlivého jako bezbožného, dobrého a čistého jako nečistého, obětujícího jako toho, kterýž neobětuje, tak dobrého jako hříšníka, přisahajícího jako toho, kterýž se přísahy bojí. 3 A toť jest přebídná věc mezi vším tím, což se děje pod sluncem, že případnost jednostejná jest všechněch, ovšem pak že srdce synů lidských plné jest zlého, a že bláznovství přídrží se srdce jejich, pokudž živi jsou, potom pak umírají, 4 Ačkoli ten, kterýž tovaryší se všechněmi živými, má naději, an psu živému lépe jest nežli lvu mrtvému. 5 Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic, [2] aniž více mají odplaty, proto že v zapomenutí přišla památka jejich. 6 Anobrž i milování jejich, i nenávist jejich, i závist jejich zahynula, a již více nemají dílu na věky v žádné věci, kteráž se děje pod sluncem. 7 Nuže tedy jez s radostí chléb svůj, a pí s veselou myslí víno své, nebo již oblibuje Bůh skutky tvé. 8 Každého času ať jest roucho tvé bílé, a oleje na hlavě tvé nechť není nedostatku. 9 Živ buď s manželkou, kterouž jsi zamiloval, po všecky dny života marnosti své, kterýžť dán pod sluncem po všecky dny marnosti tvé; nebo to jest podíl tvůj v životě tomto a při práci tvé, kterouž vedeš pod sluncem. 10 Všecko, [3] což by před se vzala ruka tvá k činění, podlé možnosti své konej; nebo není práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě, do něhož se béřeš. 11 A obrátiv se, spatřil jsem pod sluncem, že nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, nýbrž ani živnost na moudrých, ani bohatství na opatrných, ani přízeň na umělých, ale podlé času a příhody přihází se všechněm. 12 Nebo tak nezná člověk času svého jako ryby, kteréž loveny bývají sítí škodlivou, a jako ptáci polapeni bývají osídlem; tak zlapáni bývají synové lidští v čas zlý, když na ně připadá v náhle. 13 Také i tuto moudrost viděl jsem pod sluncem, kteráž za velikou byla u mne: 14 Bylo město malé, a v něm lidí málo, k němuž přitáhl král mocný, a obehnav je, zdělal proti němu náspy veliké. 15 I nalezen jest v něm muž chudý moudrý, kterýž vysvobodil to město moudrostí svou, ačkoli žádný nevzpomenul na muže toho chudého. 16 Protož řekl jsem já: Lepší jest moudrost než síla, ačkoli [4] moudrost chudého toho byla v pohrdání, a slov jeho neposlouchali. 17 Slov moudrých pokojně poslouchati sluší, raději než křiku panujícího mezi blázny.
