20 Když není drev, hasne oheň; tak když nebude klevetníka, utichne svár. 21 Uhel mrtvý k roznícení, a drva k ohni, tak člověk svárlivý k roznícení svady. 22 Slova [1] utrhače jako ubitých, ale však sstupují do vnitřností života. 23 Stříbrná trůska roztažená po střepě jsou rtové protivní a srdce zlé. 24 Rty svými za jiného se staví ten, jenž nenávidí, ale u vnitřnosti své skládá lest. 25 Když se ochotný ukáže řečí svou, nevěř mu; nebo sedmera ohavnost jest v srdci jeho. 26 Přikrývána bývá nenávist chytře, ale zlost její zjevena bývá v shromáždění. 27 Kdo [2] jámu kopá, do ní upadá, a kdo valí kámen, na něj se obrací. 28 Člověk jazyka ošemetného v nenávisti má ponížené, a ústy úlisnými způsobuje pád.
Kapitola XXVII.
1 Nechlub se [1] dnem zítřejším, nebo nevíš, coť ten den přinese. 2 Nechať tě chválí [2] jiní, a ne ústa tvá, cizí, a ne rtové tvoji. 3 Tíž má kamen, a váhu písek, ale hněv blázna těžší jest nad to obé. 4 Ukrutnátě věc hněv a prudká prchlivost, ale kdo ostojí před závistí? 5 Lepší jest domlouvání zjevné, než milování tajné. 6 Bezpečnější [3] rány od přítele, než lahodná líbání nenávidícího. 7 Duše sytá pohrdá i medem, ale duši lačné každá hořkost sladká. 8 Jako pták zaletuje od hnízda svého, tak muž odchází od místa svého. 9 Mast a kadění obveseluje srdce; tak sladkost přítele víc než rada vlastní. 10 Přítele svého a přítele otce svého neopouštěj, a do domu bratra svého nechoď v čas bídy své; lepšíť jest [4] soused blízký, než bratr daleký. 11 Buď [5] moudrý, synu můj, a obvesel srdce mé, ať mám co odpovědíti tomu, kdož mi utrhá. 12 Opatrný [6] vida zlé, vyhne se, ale hloupí předce jdouce, těžkosti docházejí. 13 Vezmi [7] roucho toho, kterýž slíbil za cizího, a od toho, kdo za cizozemku slíbil, základ jeho. 14 Tomu, kdož dobrořečí příteli svému hlasem velikým, ráno vstávaje, za zlořečení počteno bude. 15 Kapání [8] ustavičné v čas přívalu, a žena svárlivá rovní jsou sobě; 16 Kdož ji schovává, schovává vítr, a jako mast v pravici voněti bude. 17 Železo železem se ostří; tak muž zostřuje tvář přítele svého. 18 Kdo ostříhá fíku, jídá ovoce jeho; tak kdo ostříhá pána svého, poctěn bude. 19 Jakož u vodě tvář proti tváři se ukazuje, tak srdce člověka člověku. 20 Propast [9] a zahynutí nebývají nasyceni, tak oči člověka nasytiti se nemohou. 21 Teglík [10] stříbra a pec zlata zkušuje, tak člověka pověst chvály jeho. 22 Bys blázna i v stupě mezi krupami píchem zopíchal, neodejde od něho bláznovství jeho. 23 Pilně přihlídej k dobytku svému, pečuj o stáda svá. 24 Nebo [11] ne na věky trvá bohatství, ani koruna do pronárodu. 25 Když zroste tráva, a ukazuje se bylina, tehdáž ať se shromažďuje seno s hor. 26 Beránkové budou k oděvu tvému, a záplata pole kozelci. 27 Nadto dostatek mléka kozího ku pokrmu tvému, ku pokrmu domu tvého, a živnosti děvek tvých.
- ↑ Mat.6,34. Jak.4,13.14.
- ↑ 2 Kor.10,12.
- ↑ Žalm.141,5.
- ↑ k.18,24.
- ↑ k.23,15.
- ↑ k.21,29;22,3.
- ↑ k.20,16.
- ↑ k.19,13;25,24.
- ↑ Kazat.1,8.
- ↑ k.17,3. Žalm.12,7.
- ↑ 1 Tim.6,17.
Kapitola XXVIII.
1 Utíkají [1] bezbožní, ač jich žádný nehoní, ale spravedliví jako mladý lev smělí jsou. 2 Pro přestoupení země mnoho knížat jejích, ale pro člověka rozumného a umělého trvánlivé bývá panování. 3 Muž chudý, kterýž utiská nuzné, podoben jest přívalu zachvacujícímu, za čímž nebývá chleba. 4 Kteří [2] opouštějí zákon, chválí bezbožného, ale kteříž ostříhají zákona, velmi jsou jim na odpor. 5 Lidé zlí nesrozumívají soudu, ti pak, kteříž hledají Hospodina, [3] rozumějí všemu. 6 Lepší [4] jest chudý, kterýž chodí v
