20 Skonávají se modlitby Davidovy, syna [1] Izai.
- ↑ 1 Sam.16,18.
Žalm LXXIII.
Prorok v tomto žalmu ukazuje, jak se nad štěstím bezbožných lidí urážel a horšil, 16. a kterak jest zase spokojen.
1 Žalm Azafovi.
Jistě žeť jest Bůh dobrý Izraelovi, těm, kteříž jsou [1] čistého srdce.
2 Ale nohy mé téměř se [2] byly ušinuly, o málo, že by byli sklouzli krokové moji,
3 Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí [3] nešlechetných.
4 Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich.
5 V práci lidské nejsou, a s lidmi trestáni nebývají.
6 Protož otočeni jsou pýchou jako halží, a ukrutností jako rouchem ozdobným přiodíni.
7 Vysedlo tukem oko jejich; majíce hojnost nad pomyšlení srdce,
8 Rozpustilí jsou, a mluví zlostně, o nátisku velmi pyšně mluví.
9 Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.
10 A protož na to přichází lid jeho, když se jim vody až do vrchu nalívá,
11 Že říkají: Jakť má o tom věděti Bůh silný? Aneb zdaž jest to známé Nejvyššímu?
12 Nebo aj, ti bezbožní jsouce, mají pokoj v světě, a dosahují zboží.
13 Nadarmo [4] tedy v čistotě chovám srdce své, a v [5] nevinnosti ruce své umývám.
14 Poněvadž [6] každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra.
15 Řeknu-li: Vypravovati budu věci takové, hle, rodina synů tvých dí, že jsem jim křiv.
16 Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno.
17 Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl [7] poslední věci jejich.
18 Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.
19 Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí [8] a hynou hrůzami,
20 Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.
21 Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla,
22 Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou.
23 A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne [9] ujal za mou pravici.
24 Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne.
25 Kohož bych měl na nebi? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.
26 Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a [10] díl můj Bůh jest na věky.
27 Nebo aj, ti, kteříž se vzdalují tebe, zahynou; vytínáš ty, kteříž [11] cizoloží odcházením od tebe.
28 Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych [12] vypravoval všecky skutky jeho.
- ↑ Mat.5,8.
- ↑ Žalm.94,18.
- ↑ Job 21,7.
- ↑ Mal.3,14.
- ↑ Žalm.24,4.
- ↑ Mat.6,34.
- ↑ Mal.3,18.
- ↑ Žalm.37,38.
- ↑ Žalm.37,24.
- ↑ Pláč Jer.3,24.
- ↑ Ep.Jud.v.7
- ↑ Žalm.66,16.
Žalm LXXIV.
Lid Boží oplakávaje toho, jak se s nimi v zajetí Babylonském dálo, 12. a doufáním se molí za své pro slávu Boží vysvobození a nepřátel zahanbení.
1 Vyučující, Azafův.
Proč, ó Bože, nás tak do konce [1] zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?
2 Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.
3 Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!
4 Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.
5 Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.
6 A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.
7 Uvrhli [2] oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.
8 Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.
9 Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.
10 I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?
