39 Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání: 40 Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.
Kapitola XXXII.
1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál, 2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha. 3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba. 4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on. 5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém. 6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého. 7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost. 8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné. 9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu. 10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své. 11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči, 12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho. 13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk. 14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati. 15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova. 16 Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více, 17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já. 18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého. 19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se. 20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu. 21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu. 22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
Kapitola XXXIII.
1 Slyšiž tedy, prosím, Jobe, řeči mé, a všech slov mých ušima svýma pozoruj. 2 Aj, jižť otvírám ústa svá, mluví jazyk můj v ústech mých. 3 Upřímost srdce mého a umění vynesou rtové moji. 4 Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život. 5 Můžeš-li, odpovídej mi, připrav se proti mně, a postav se. 6 Aj, já podlé žádosti tvé buduť místo Boha silného; z bláta sformován jsem i já. 7 Pročež strach ze mne nepředěsí tě, a ruka má nebudeť k obtížení. 8 Řekl jsi pak přede mnou, a hlas ten řečí tvých slyšel jsem: 9 Čist jsem, bez přestoupení, nevinný jsem, a nepravosti při mně není. 10 Aj, příčiny ku potření mne shledal Bůh, klade mne sobě za nepřítele, 11 Svírá poutami nohy mé, střeže všech stezek mých. 12 Aj, tím nejsi spravedliv, odpovídám tobě, nebo větší jest Bůh nežli člověk. 13 Oč se s ním nesnadníš? Žeť všech svých věcí nezjevuje? 14 Ano jednou mluví Bůh silný, i dvakrát, a nešetří toho člověk. 15 Skrze sny u vidění nočním, když připadá hluboký sen na lidi ve spaní na ložci, 16 Tehdáž odkrývá ucho lidem, a čemu je učí, to zpečeťuje,
