12 A ačkoli zlost sladne v ústech jeho, a chová ji pod jazykem svým; 13 Kochá se v ní, a nepouští jí, ale zdržuje ji u prostřed dásní svých: 14 Však pokrm ten ve střevách jeho promění se; bude jako žluč hadů nejlítějších u vnitřnostech jeho. 15 Zboží nahltané vyvrátí, z břicha jeho Bůh silný je vyžene. 16 Jed hadů lítých ssáti bude, zabije ho jazyk ještěrčí. 17 Neuzří pramenů potoků a řek medu a másla. 18 Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel. 19 Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho. 20 Pročež nesezná nic pokojného v životě svém, aniž které nejrozkošnější své věci bude moci zachovati. 21 Nic mu nepozůstane z pokrmu jeho, tak že nebude míti, čím by se troštoval. 22 Byť pak i dovršena byla hojnost jeho, ssoužení míti bude; každá ruka trapiče oboří se na něj. 23 By měl čím naplniti břicho své, dopustí na něj Bůh prchlivost hněvu svého, kterouž na něj dštíti bude i na pokrm jeho. 24 Když utíkati bude před zbrojí železnou, prostřelí ho lučiště ocelivé. 25 Střela vyňata bude z toulu a vystřelena, nadto meč pronikne žluč jeho; a když odcházeti bude, přikvačí jej hrůzy. 26 Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho. 27 Odkryjí nebesa nepravost jeho, a země povstane proti němu. 28 Rozptýlena bude úroda domu jeho, rozplyne se v den hněvu jeho. 29 Tenť jest podíl člověka bezbožného od Boha, to, pravím, dědictví vyrčené jemu od Boha silného.
Kapitola XXI.
1 A odpovídaje Job, řekl: 2 Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás. 3 Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se. 4 Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj? 5 Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa. 6 Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza. 7 Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou? 8 Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich. 9 Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich. 10 Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu. 11 Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují. 12 Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky. 13 Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují. 14 Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme. 15 Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu? 16 Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne. 17 Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém? 18 Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher? 19 Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl, 20 A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil? 21 O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen? 22 Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí? 23 Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný. 24 Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.
