13 Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči? 14 Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy? 15 An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho, 16 Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu. 17 Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu, 18 Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých. 19 Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich. 20 Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem. 21 Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj. 22 Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče. 23 Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností. 24 Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným. 25 Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se. 26 Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých. 27 Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách. 28 A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla. 29 Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových. 30 Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých. 31 Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho. 32 Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati. 33 Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva. 34 Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary. 35 Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.
Kapitola XVI.
1 A odpovídaje Job, řekl: 2 Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé. 3 Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš? 4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou? 5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest. 6 Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne. 7 Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého. 8 A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje. 9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne. 10 Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše. 11 Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne. 12 Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl. 13 Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou. 14 Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný. 15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou. 16 Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest. 17 Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.
