2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným? 3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov. 4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil? 5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své. 6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její. 7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje. 8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských. 9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne. 10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu. 11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho. 12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš? 13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní. 14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl? 15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu. 16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj, 17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny. 18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi. 19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí? 20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží. 21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého. 22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje. 23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá; 24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest? 25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí. 26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu. 27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se: 28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš. 29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval? 30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své, 31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé. 32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud. 33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba. 34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil, 35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
Kapitola X.
1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své. 2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou? 3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ? 4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš? 5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským, 6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš? 7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé. 8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne. 9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
