jsme ty věci, kteréž od nich mluveny jsou, do knih obecních takto: Numenius syn Antiochův a Antipater syn Jázonův, poslové židovští, vypravili se k nám, aby obnovili s námi přátelství. 23 I líbilo se lidu přijíti muže ty slavně a vložiti výtah řečí jejich do knih lidu oddaných, aby lid Spartiatský měl památku. Přípis pak toho napsali Šimonovi, nejvyššímu knězi. 24 Potom poslal Šimon Numenia do Říma s pavézou zlatou velikou stíží tisíc liber, aby potvrdil s nimi tovaryšství. 25 Když pak uslyšel lid o těch věcech, řekli: Čím se odplatíme Šimonovi a synům jeho? 26 Nebo on retoval [své] s bratřími svými [1] a s domem otce svého, kteříž válkou zapudilť nepřátely Izraelských od nich; protož dali jemu svobody a zapsali na dskách měděných, kteréž postaveny jsou na sloupích na hoře Sion. 27 A tento jest přípis toho zápisu: Osmnáctého dne měsíce elul léta stého sedmdesátého druhého (to jest třetího roku, jakž Šimon byl nejvyšším knězem v Saramel) 28 V shromáždění velikém kněží a lidu i knížat národu a starších této krajiny: V známost uvedeno jest nám, poněvadž časté bývaly války v krajině této, 29 že Šimon syn Matatiášův z synů Jarib [2] i bratří jeho, kteříž se vydávali v nebezpečenství, odpírajíce nepřátelům národu svého, aby ostálo svaté místo i zákon, slávou velikou oslavili národ svůj. 30 Nebo shromáždil Jonatan národ svůj a byl jejich nejvyšším knězem; [3] když pak přiložen jest k lidu svému, 31 a chtěli nepřátelé jejich vpád učiniti do krajiny jejich, aby potřeli krajinu jejich a vztáhli ruce na místo svaté jejich, 32 tehdy povstal Šimon a bojoval za národ svůj a vynaloživ peněz množství z svého, najednal zbroje mužům vojska národu svého a dával jim žold. 33 Nadto ohradil města Judska i Betsuru na pomezí Judském, kdež bývala zbroj nepřátel prvé, a osadil tam na stráži muže Judské; 34 Joppen také ohradil u moře, i Gazaru v končinách Azotských, kdežto bydlili prvé nepřátelé, a osadil tam Judské; a tak cožkoli náleželo k zpravení jich, nařídil v nich. 35 Šimon od svých i od Demetria pro své ctnosti dosáhl poctivosti. Protož vida lid tu věrnost Šimonovu a slávu, jíž umínil dobyti národu svému, ustanovili jej vůdcím svým a knězem nejvyšším pro ty všecky věci kteréž učinil, pro tu pravím spravedlnost a věrnost kterouž zachoval národu svému, usilovav všelijakým způsobem zvelebiti lid svůj. 36 Za dnů zajisté jeho dařilo se v rukou jeho, tak že vypléněni jsou pohané z krajiny jejich i ti, kteříž byli v Jeruzalémě, městě Davidově, a vzdělali sobě byli hrad, z něhož vycházejíce, poškvrňovali [všeho] vůkol Svatyně a dělali škodu velikou v té svatosti. 37 Kterýžto hrad, [Šimon] osadil muži Judskými a ohradil jej pro bezpečnost této krajiny a města/ a povýšil zdí Jeruzalemských; 38 Král také Demetrius, potvrdil jemu nejvyššího kněžství. 39 Nadto nade všecko učiniv ho jedním z přátel svých, oslavil jej slávou velikou. 40 (Nebo slyšeti bylo že nazváni jsou Židé od Římanů přátelé a tovaryší a že se vstříc vypravili poslům Šimonovým slavně; 41 A že se zalíbilo Židům i kněžím, aby Šimon byl jejich vůdcím a nejvyšším knězem na věky, dokudž by nepovstal Prorok věrný; 42 A aby byl nad nimi hejtmanem, kterýž by péči měl o místo svaté, skrze něhož by postaveni byli [někteří] v povinnostech svých, a nad touto krajinou a nad zbrojí i nad pevnostmi; 43 A aby péči měl o svatyni a aby ho posloucháno bylo ode všech a aby spisováni byli pod jménem jeho všickni [4] zápisové v té krajině a aby se obláčel [5] v šarlat a chodil v zlatě.) 44 Protož nebylo lze žádnému z lidu ani z kněží zrušiti něčeho z těch věcí aneb odepříti tomu, což bylo od něho řečeno, ani ukládati sněmu v té krajině bez něho, ani obláčeti se v šarlat, ani opínati se záponou zlatou. 45 Nebo kdožby přes to učinil neb zrušil co z těch věcí, měl býti trestán. 46 Líbilo se zajisté všemu lidu, uložiti to Šimonovi, aby se choval podlé těch věcí. 47 Což přijal Šimon a svolil nejvyššího kněžství užívati a býti hejtmanem a knížetem národu Ži-
Stránka:Bible kralická (1613) 5.pdf/111
Tato stránka nebyla zkontrolována
