22Thau Zloba jejich všecka před tebe se dostav,
a jako vinici je ober,
jako jsi mne obral
pro všecky nepravosti mé;
neboť mnoho jest mých vzdechů,
a mé srdce zármutkem zchřadlo.“
Žalozpěv druhý
(2, 1—22).
Hospodin je ten, kdo svaté město potrestal (v. 1—10). Bída nevyslovitelná (v. 11—17). Hospodina dlužno uprositi (v. 18—22).
Hlava 2.
1Alef. (Básník:) Ach, jak mrákotou zastřel Hospodin v svém hněvu
Sionskou dceru;
svrhl s nebe na zemi
slávu Israelovu,
nevzpomněl si na podnož svých nohou
v den svého hněvu.
V. 22. Dostaví-li se zločinnost pohanů před Hospodina, Hospodin ji potrestá, jak byl ústy pohanů hrozil. — V. 22bc. podle hebr prostě: „a nalož s nimi — jako jsi naložil se mnou.“ Srv. k v. 12. — Jako jsi popatřil na mou nepravost, tak pohleď také na bezbožnost jejich (Teodoret). — Zenner se domnívá, že Pláč jest dramatická báseň, podobná písním pohřebním, na Východě od nejstarších dob až do dneška obvyklým. Hořekujici ženy sedávají do kruhu, v jehož středu bývá nejbližší příbuzná zemřelého. Za zpěvu pohybují se pak v kruhu, každá držíc za dva cipy šátek, jejž svinuje a hned zase rozvinuje. Zpěv udržují lkajicnice z povolání (= řemeslné plačky), mezery mezi zpěvem vyplňují ženy s nebožtíkem pokrevně zpřízněné hlasitými stony a nářky. Možno tedy rozlišovati sólový zpěv a sborový nářek. Zpěv opěvuje přednosti zemřelého. Tu a tam vystupuje řečnice, zastupující mrtvého a mluvící jeho jménem. Kdežto písně tyto oplakávaly (a oplakávají) tu onu osobu zemřelou, Pláč lká nad celým městem, nad celým národem. (Jer 9, l7nn; Ez 28 a již Is 47). — Snadno se dovtípiti, že po pádu jerusalema někdo se chopil myšlenky Jeremjášovy a ji rozvinul. Co zpívali při pohřbu sólisté, zpívá v Pláči hlas („řečnice“, „tlumočnice“, „mluvčí“), jenž popisuje neštěstí Sionu. Jménem zemřelého mluví Sionská dcera, jež tu zastupuje obyvatelstvo Jerusalema. (Zenner.) — První žalozpěv představuje si Zenner za těchto okolností: Uprostřed jeviště sedí pod palmou „panenská dcera Sionská“, skloněná, truchlící — (srv. památný římský peníz, na němž jest vyobrazeno „zajaté Judsko“ (Judaea capta) — kolem ní „dcery Judské“. Za chvíli zdvihne se z nich jedna, jakožto „řečnice“, jež pronáší v. l—9d. Dcera Sionská vyslovuje v. 9ef. Poté vystupuje opět „mluvčí“ (v. 10-11d.), a opět dcera Sionská (v. 11ef—16). Mluvčí (v. 17). Dcera Sionská zpěv zakončuje (v. 18-22). „Řečnice“ vykládá, dcera Sionská vyjadřuje city, založené v líčených okolnostech. Vše připomíná počátky dramatu řeckého, kdy kromě sboru, živlu to lyrického, vystupoval toliko jediný herec, jehož úlohou bylo výkladem (expositio) zjednati porozumění lyrickým zpěvům sborovým.
Hl 2. — Vystupují tytéž dvě osoby jako ve hl 1. — „Řečnice“ zabírá zase bezmála polovici zpěvu (v. 1—10). Prvek dramatický je tu silnější: Řečnice oslovuje dceru Sionskou (sloha l3tá), vybízí ji k nářku, dcera Sionská ji poslouchá (Zenner).
V. 1. „mrákota“ = náznak neštěstí (Job 24, 17 a jj). — „sláva Israelova“ = Sionská dcera, Jerusalem. Byla to takřka lesklá hvězda nebeská (Is 14, 12; Abd 4). — „podnož nohou“ Hospodinových = archa úmluvy (1 Par 28, 2; Ž 98, 5). Ve smyslu širším může to býti celý chrám (Ez 43, 7). — „Nevzpomněl si“, ač kdysi mnozí Judovci se domnívali, že Hospodin nemůže zapomenouti na svůj chrám, t. j. vydati jej do rukou pohanských nepřátel (Jer 7, 4 n. 14n Knabenbauer).
