15Pátý, když ho přivedli a trápili, pohleděl na něho a řekl: 16„Moc nad lidmi maje, ačkoli jsi smrtelný, číníš, co chceš; avšak nedomnívej se, že jest národ náš od Boha opuštěn! 17jen trpělivě počkej a uzříš velikou moc jeho, kterak tebe i potomstvo tvé trápiti bude!“
18Po něm přivedli šestého a ten počínaje umírati řekl: „Nemyl se zbytečně! My totiž trpíme pro sebe toto, protože jsme zhřešili proti svému Bohu a věci budící hrůzu dějí se na nás; 19ty však nemni, že ti to bez trestu projde, že ses pokusil proti Bohu bojovati!“
20Nad obyčej matka podivu a slavné památky hodna jest; ta totiž vidouc, ano sedmero synů (jejích) jednoho dne hyne, dobrou myslí to snášela pro naději, kterou měla v Boha. 21Plna jsouc moudrosti napomínala každého z nich zmužile jazykem otců a mysl ženskou povzbuzujíc myslí mužskou 22řekla jim: „Nevím, kterak jste se vzali v lůně mém; nedarovala jsem vám také já ducha ni života, aniž jsem já spojila údy každého. 23Proto stvořitel světa, který způsobil, že člověk vznikl a který vymyslil vznik všech věcí, ducha i život vám zase z milosrdenství vrátí, ježto vy nyní sami sebe nevážíte pro jeho zákon!“
24Antioch maje za to, že je tupen a hlasem domlouvající (ženy) pohrdaje, nejmladšího, který ještě zbýval napomínaje ne toliko slovy, ale i přísahou (mu) potvrzoval, odstoupí-li od zákona otců, že jej obohatí, šťastným učiní, že ho pokládati bude za přítele a že mu dá vše, co si přeje. 25Ale když se k tomu jinoch nikterak neměl, povolal král matku a přimlouval jí, aby byla jinochovi radou na jeho záchranu. 26Když ji byl mnohými slovy napomínal, připověděla, že bude synu svému přímlouvati; 27nachýlivši se tedy k němu a posmívajíc se ukrutnému tyranu, jazykem otců řekla: „Synu můj, smiluj se nade mnou, která jsem tebe devět měsíců v životě nosila, tři roky ti mléko dávala, tebe krmila a k tomuto věku tě přivedla; 28prosím tě synu, abys pohleděl na nebe i na zemi a na všecky věci, které na nich jsou a poznal, že z ničeho Bůh učinil je i lidské pokolení; 29neboj se toho kata, ale hoden jsa svých bratří přidruž se k nim a podstup smrt, abych tě v (den) onoho smilování zase s bratřími tvými přijala.“
30Když ona ještě mluvila, řekl jinoch: „Na koho čekáte? Neposlechnuť rozkazu králova, ale příkazu zákona, který dán jest nám skrze Mojžíše. 31A ty, původce veškeré zloby proti Židům neujdeš rukou Božích. 32My totiž pro své hříchy tyto věci trpíme. 33Ačkoliv Pán Bůh náš kárající a trestající nás maličko se na nás hněvá, však zase udobří se na své sluhy. 34Ty však nešlechetníče a ze všech lidí nejhanebnější, nevypínej se zbytečně marnou nadějí a nerozpaluj še na sluhy jeho! 35Neboť ještě jsi neušel soudu všemohoucího Boha, který všecko vidí. 36Moji bratři totiž maličko nyní potrpěvše došli slíbeného života věč-
V. 18. „Nemyl se“, domněnkou, že se tí podaří vyhladiti národ náš!
V. 22. „spojila údy“ = nespořádala jsem uměle (náležitě) prvků k tomu, aby každý byl utvořen (řec). — „život“ — účinek duše (spojené s tělem).
V. 24. Antioch nerozuměie aramštině (v. 21) domníval se, že ho žena tupí; přes to chtěl se ukázati milosrdným aspoň k nejmladšímu synu; proto nedbal té potupy, „pohrdal hlasem“ matčiným. — „že mu dá vše, co si přeje“ — že ho učiní státním úředníkem (řec).
V. 27 n. „smiluj se nade mnou“ a nečiň mi bolesti odpadem od Boha, jehož dlužno více se báti než lidí. — Prostá žena z lidu vyslovuje pojem prvního stvoření venkoncem jasně. Viz k Gn l, 1. — Jako všecko tak i lidstvo, prvního člověka stvořil Bůh.
V. 36. „života slíbeného“ smlouvou, kterou učinil Bůh se svým národem a která se vztahovala také na život po smrti.
