Stránka:Bible česká SZ II.djvu/178

Tato stránka nebyla zkontrolována


8Požádej, a dám ti národy v majetek,
a v tvé vlastnictví končiny země.
9Ovládej je železnou holí,
a jako nádobu z hlíny je rozbij!“

10(Básník) Teď tedy, králové, buďte moudří,
přijměte výstrahu, vládcové země!
11Služte Hospodinu s bázni,
jásejte mu s uctivým chvěním.
12Podvolte se přikázáním,
by se Hospodin nerozhněval,
ať není vaše cesta vám zkázou;
13můžeť snadno vzplát hněv jeho.
Blaze všem, kdož doufají v něho!


všech, může Bůh v den jeho nastolení říci: „já dnes zplodil jsem tě“ (Zapletal). Důsledně vykládá Knabenbauer: „Ustanoven je králem tím, že je nazván synem Božím: „Hospodin mi řekl: „Syn můj jsi ty“; viz 2. Král 7, 16; Ž 88, 28“; já dnes zplodil jsem tě“ za syna jsem tě uznal, jmenoval, učinil, dnes, t. j. v ten čas, kdy byl ustanoven králem; těmi totiž slovy jest vysloveno slavné pomazání a ustanovení bohovládného krále. — Van Sante pak píše: „Zrozením“ (Ž 109, 3. jako Ž 2. srv. Sk 13, 33; Řím 1, 4.) dlužno rozuměti nikoliv narození časné, tím méně věčné (řeč tu jest o Kristu, ne o Slovu), ale úkon, kterým Jahve (Hospodin) odevzdává mu s trůnem svrchovanost a — jak sám Kristus věc vykládá po svém vzkříšení — všelikou moc na nebi i na zemi, což — přesně řečeno — nepřísluší nikomu leč Bohu. — Knabenbauer však dokládá: Ježto vidíme v Ž 2. krále bohovládného a to mesiášského (dle názorů proroků), jakmile je známa (z N. Z.) božská přirozenost Mesiášova, chápeme, co řečeno o Synu a jeho zrození, způsobem mnohem vznešenějším než o pouhém ustanoveni za krále bohovládného. — Srv., co řečeno k Ž 109, 3.

V. 8. „požádej“ samozřejmě „ode mne“. — Tu světovládu vykonává Mesiáš v církvi katolické.

V. 9. Místo „ovládej“ lépe hebr.: „roztloukej“. Nebudou-li dobrovolně chtíti se podrobiti. — „žezlo“ vzniklo zkrácením hole vladařské (srv. hůl biskupskou). — „nádoba hrnčířova“ vzor křehkosti. Uhodí-li kdo do ní holí, rozbije ji na padrť, že nelze ji znovu sklížiti. Tak se stane všem buřičům, o kterých mluvil v. 1. n.

V. 10. nn. vyvozuje poučení z toho, co bylo výše řečeno. Ježto Mesiáš má takovou moc od Hospodina, podrobte se poslušně všichni jeho vládě, jeho zákonům. — „králové“ a „vládcové země“ jako výše ve v. 2.

V. 11. „služte“ bohoslužbou zejména. Při té „jásejte“, zpívejte písně radostné důvěry a oddanosti, ale s přiměřenou úctou.

V. 12. Místo nejistého „podvolte se přikázáním“ (= kázni Vulg.) čítává kritika a překládá hebr. porušené znění: „líbejte mu nohy“ Zapletal jednodušeji: „{{Prostrkaně|líbejte zemi“ dovolávaje se starovýchodního zvyku na znamení poddanosti líbati vladařům nohy nebo před nimi dokonce půdu. — „cesta“ = život nábožensko-mravní neb jeho opak. Ti králové sešli s cesty „pravé“ (Vulg.), t. j. poddanosti Mesiášovi, a kráčeli po cestě vzpoury, která vede do záhuby.

V. 13b. bývá pokládán za dodatek bohoslužebný. Viz Úvod str. 156 pozn. 32. — V Ž 2. podivuhodně nastíněny jsou osudy katolické církve, Kristovy to říše. Sotva že Mesiáš v Betlémě otevřel svá očka, již tu vystupuje proti němu král — Herodes. Od té doby kolik císařů a velmožů brousilo své meče až do dneška, aby jimi rozťali „pouta“, která také jim církev jménem Božím ukládá! Kolik Neronů, Mark-Aurelů, Julianů, Saporů, Bedřichů, Napoleonů, Josefů…! Přeli se mezi sebou o hranice, o čest, o dědictví, o léna, ale boj proti Kristu je spojoval, jako sjednotil Heroda a Piláta. Kolik krve vyteklo ze žil neohrožených bojovníků za tuto říši od nevinných dětí betlémských až po smrt misionáře, který padl vražednou rukou před několika dny! Ruku v ruce s těmito králi, kteří zneužívali moci státní k tomu, by potlačovali církev, šli velmožové ducha, vědy a umění, Kolikráte za dob našich slýcháme podobné heslo vzpoury proti církvi a jejímu zakladateli, heslo vyslovené ve v. 3.! A výsledek toho? Kristus a jeho říše žije,