Žalm 1. Blaze spravedlivým, (v. 1.—3.) běda hříšníkům! (v. 4.—6.)
1Blaze muži, který nikterak
podle rady bezbožných nechodí,
na cestu hříšníků nevstupuje,
ve sboru posměvačů nesedá;
2ale v zákoně Páně má zálibu svou,
v zákoně jeho přemýšlí ve dne v noci.
3Jako strom bývá, štípený
u tekoucích potoků,
jenž dává ovoce časem svým,
jehož list neuvadá;
všecko, co podniká, daří se.
V. 1.—3. líčí bohabojného Israelitu po stránce záporné (co nedělá v. 1.), po stránce kladné (co činí v. 2.) a požehnání, které mu za to kyne (v 3.). Shodují se s Jer 17, 5.—8. Srv. také Jos 1, 8. Žalm byl proto znám Jeremiášovi. (Jeremiáš znal a užil i jiných žalmů. Srv. Jer 11, l8—12, 6; 14, 7.—9; 15, 15.—21; 17, 12.—18.) Pořadatel žaltáře dal jej na prvé místo, ježto svým obsahem může býti vhodně pokládán za proslov knihy žalmů. Původně nebyl číslován. Viz k Ž 2, 1. — „bezbožní“ jsou pohané a Židé, kteří odpadli od svého náboženství, ježto mnohobožství lépe se jim zamlouvalo. — „cesta“ = smýšlení nábožensko-mravní a život dle něho. „hříšníci“ = „bezbožni“ = „posměvači“ = pohané, kteří se pyšnili svými nádhernými bohoslužbami a smáli se Judovcům, kteří neměli chrámu. Slabí Judovci chodili do společnosti pohanů, která je odcizovala náboženství zděděnému po otcích. — Místo „ve sboru posměvačů“ dle Vulg. slovně: „na stolici morové nákazy“. — Místo prvního „v zákoně“ navrhuje kritika důvodně čísti „v bázni“. — (Ke konci zajetí byli již v Babylonii učitelé zákona Mojžíšova, kteří ten zákon bedlivě studovali a své žáky k takovému studiu měli.) — „všecko, copodniká, daří se („činí se zdarem“ hebr.)“ je nebásnický výklad obrazu stromu, proto lze ta slova s Knabenbauerem pokládati za pozdější glosu. — Podobné připodobnění spravedlivce ke stromu viz Job 8, 16; 15, 32; Ž 92, 13. — Ježto list jeho neuvadá“ (hebr.) proto také „nesprchne“ (Vulg.). — Církev Ž 1. oslavuje své světce, i samého Krista, nejspravedlivějšího. Slov Ž 1. podivuhodným způsobem dá se užíti o nich. Byliť také pokoušeni ke zlému, raděno jim k němu, byli lákáni do svůdných společností, bývali pro svou zbožnost terčem posměchu, avšak nedali se svésti s cesty svatosti, na kterou jim svítil zákon evangelický. Byli a jsou jako stromy, jejichž kořeny pijí vláhu z hojných proudů milostí Božích. Čím hlouběji kořeny své pokorou zapouštějí, tím více dostává se jim té mízy. Jsou a budou věčně svěží, přinášejí ovoce zásluh a budou přesazeni ze slzavého údolí do ráje nadzemského. Bůh provází svým požehnáním vše, co činí. — Srv. na př. sv. Jana Nepomuckého.
