Stránka:Bible česká SZ II.djvu/156

Tato stránka nebyla zkontrolována

starými překlady právem lze vyvozovati, že nadpisy v čele žalmů hebrejských jsou starší nežli překlad zvaný sedmdesáti mužů a proto pocházejí — ne-li přímo od samých spisovatelů žalmů — aspoň ze starobylého podáni židovského.[1] O jmenovaných nadpisech, svědcích židovského podání, nelze rozumně pochybovati, není-li závažného důvodu proti jejich původnosti.[2]

Názvy „Žalmy Davidovy“, „Kniha žalmů Davidových“, „Žaltář davidský“,[3] kterých užívají staré sbírky ano i samé sněmy,

    LXX však četli „leminçach“ a překládali „na konec“. Taktéž Vulg. Stař vykládali „na konec“ ve smyslu mesiášském: píseň, kterou zpivaji vstříc Mesiáši, který „na konec“ časů přijde.
    O jiných pokynech zpěvákům a hudebníkům(?) v nadpisech Žž viz na příslušných místech výkladů.

    Srv. nadpis k Ž 91. (92.); který dle souhlasného znění hebr. LXX i Vulg. byl zpíván v sobotu.
    Ž 23. byl zpíván dle nadpisu LXX první den po sobotě (tedy v neděli).
    Ž 47. byl zpíván dle nadpisu LXX druhý den po sobotě, tedy v pondělí.
    Ž 93. byl zpíván dle nadpisu LXX čtvrtý den po sobotě, tedy ve středu.
    Ž 92. byl zpíván dle nadpisu LXX {{Prostrkaně|den před sobotou, tedy v pátek.
    Ž 99 (100.) byl asi dle svého nadpisu zpíván při oběti děkovné (tódá).
    Srv. Ž 106. (107.), 22 (23.); 115. (116), 17. (18.); 55. (56.), 13. (14.); 2. Par 29, 31; Lv 7, 12. nn.
    Žž 37. a 69. (38. a 70.) byly dle nadpisu „lehazkír“ zpívány, když byla pálena na oltáři část oběti nekrvavé, zvaná „azkárá“. Srv. Lv 2, 2. 9. 16; 5, 12; 6, 8; Nm 5, 26.
    Zde buďte jmenovány také Žž allelujské, zvané tak proto, že mají v čele neb i na konci allelú-Jáh = allelú Jahve = Chvalte Hospodina. Možno, že to slovo byla antifona, zpívaná před a za tím oním žalmem. Srv. Žž 105. (106.); 110.—112. (111—113.); 116. (117.); 134. (135.); 145.—150. (146.—150.).
    V LXX (a ve Vulg.) mají Alleluja také Žž 104; 106; 113. 114. 115. 117. 118. 135.

  1. Odpověď k otázce 2. — Namítá se sice proti jejich původnosti zubožený, zanedbaný stav, v jakém se nás dochovaly, a který pry svědčí, že opisovači nevěnovali jim pozornosti stejné jako žalmům samým a tedy prý nepokládali je za rovnocenné dalšímu znění žalmů; namítá se velmi značná nesrovnalost nadpisů hebrejských s nadpisy starých překladů: Hebr. má úhrnem toliko 345 údajů, LXX však 408 a Vulg. dokonce 415; Pešito vynechává vůbec pokyny hudební a nahražuje poznámky dějinné jinými údaji; také prý nadpisy nesrovnávají se s obsahy příslušných Žž a v mnohých případech dle výzkumů Thirtlesových nevíme, zda ten onen nápis patří v čelo Ž následujícího či na konec (závěrek) Ž předešlého. To však opravňuje toliko k tomu, bychom nadpisy kriticky zkoušeli, ne však bychom je všecky jakožto nepravé a bezcenné šmahem zavrhli, jak činí „moderní kritika“. Neboť nadpisy, které má souhlasně dnešní znění hebr. se LXX jsou starší, nežli LXX sama (Žž byly přeloženy do řečtiny jistě před rokem 130. před Kr.) Že byly mnohem starší, nežli LXX možno pravém vyvozovati odtud, že mnohým již alexandrijští překladatelé ani nerozuměli, jak plyne z jejich nedokonalého překladu! Kdyby to bvly toliko poznámky a glosy čtenářů, byly by srozumitelnější, ježto čtenáři přičiňují poznámky, aby vysvětlili temné, ne však aby zatemnili jasné. Nic však není v Žalt tak nejasného jako právě nadpisy. Jestliže jiné hebrejské básně byly označovány jmény svých původců, autorů (Ex 5, 1; Dt 31, 30; 33, 1; Sdc 5, 1; 1. Král 1, 17; 22, 1; 23, 1; Is 39, 6; Hab 3, 1.) proč nemohly podobným způsobem přičítány býti svým spisovatelům žalmy? Srv. také nadpis Přís a Pís. — Spíše se diviti tedy, že některé Žž nemají v čele svého spisovatele nežli naopak a spíše pokud nemáme důvodu pro opak, kloniti se k LXX, která měla starší hebrejské rukopisy nežli masorete pátého století křesťanského, kteří nám zachovali dnešní znění hebrejské. Jestliže tu a tam dlužno připustit údaj nesprávný a tedy jej zamítnouti, nesmíme proto zavrhovati nadpisy všecky právě tak jako letopočtáři nezamítají všecky číslice nalezené v pramenech proto, že jest jich dosti mnoho nesprávných! (Cornely).
  2. Odpověď téže biblické komise z udaného dne k otázce 3.
  3. Otcové sněmu tridentského, kteří připravili předlohu seznamu kanonických knih biblických, navrhovali, aby žaltář byl nazván žaltářem „Davidovým“, jak byl pojmenován i na sněmu florencském, avšak většina sněmu