Kniha Rut
velmi vhodně je v kánoně za knihou Sdc a před 1. Král. Vypravujíc událost, která se sběhla v dobách soudců, přiléhá kniha těsně k dodatkům Sdc (17, 1.—21, 24.); vypravujíc šlechetnost Davidových předků, připravuje takořka na život Davidův, líčený v 1. Král 16, 1. nn. Origenes a Jeronym tvrdí, že staří považovali knihu Rut za dodatek k Sdc a tedy za jednu knihu se Sdc. Pozdější Židé však Rut zařadili do třetí skupiny posvátných knih, zvané „Svatopisy“. (Za Pís a před Pláč.)[1] Učinili tak z důvodů bohoslužebných (liturgických), že totiž bývala Rut při židovské bohoslužbě veřejně předčítána o letnicích (na kteréžto svátky svým obsahem velmi dobře se hodí), a že i jiné knihy (zvané „megillóth“ = závitky), předčítávané o jiných svátcích, byly v oné třetí skupině („Svatopisů“).[2]
Hlavním záměrem spisovatelovým bylo rozkošnou touto knížečkou ukázati, jak šlechetní byli předkové Davidovi, a zejména jak vynikali láskou ke svým příbuzným, začež byli miláčky Jahvovými; David, jsa z rodu tak šlechetného, mohl doufati, že bude Jahve milostiv i jemu (Ex 20, 6; Dt 5, 10.), a lid, který slyšel o jeho předcích tak chvalitebné věci, byl puzen, by si Davida tím více vážil.
Hlavní hrdinkou knihy je Rut; proto právem se zřetelem na obsah má knížečka její jméno (srv. Úvod k Jos a Sdc). Na ní nejvíce patrna láska k příbuzným manželovým („pieta“) a odměna za ni. Rut přináší této „pietě“ veliké oběti: opouští vlast, své pokrevní příbuzenstvo, naději na sňatek se soukmenovcem (Moabem) a ubírá se s tchyní do neznáma (bohy moabské zajisté opustila již tehdy, kdy se stala chotí Noemina syna); jako zde dala Rut přednost lásce ke tchyni před pohlavní láskou, starostí o zaopatření v manželství, touhou po blahu a požehnání rodinném (hojnost dětí), tak z úcty k zákonu
- ↑ Židé totiž třídili a dosud třídí své biblické knihy na tři skupiny, a to: 1. Thóru = Pt, 2. „nébí’ím“ čili proroky a) přední: Jos, Sdc, Sam, Král, a b) zadnější: Is, Jer, Ez, jakož i dvanáct proroků „menších“. 3. Třetí skupinu, obsahující ostatni knihy židovského kánonu (tedy bez našich knih „druhokánonických“),nazývali „kethúbím“, t. j. „Spisy“, rozuměj posvátné, tedy „Svatopisy“. Třídí tedy Židé jinak knihy biblické než my dle § 3. Úvodu na str. 5.
- ↑ Mezi tyto knihy patřily též: Píseň (předčítávaná velikonocích), Pláč (9. července v domnělý výroční den, kdy oba chrámy jerusalemské vyhořely), Kaz (o svátku stánkovém), a Est (o svátku „Purim“ dne 14. a 15. února).
