zůstati na živu žádný člověk nemůže. 21A pokračoval: Hle, nedaleko mne jest místo na skále, tam se postav. 22Když pak půjde tudy velebnost má, postavím tě do skalní sluje a budu tě krýti svou pravicí, dokud nepřejdu; 23potom vzdálím ruku svou a ty uzříš týl můj, tváře mé však viděti nebudeš moci.
Hlava 34. — 1Dále pak (pravil): Vyteš si dvě kamenné desky, podobné prvnim, a já na ně napíšu slova, která byla na deskách, jež jsi rozbil. 2Buď připraven ráno hned vystoupiti na horu Sinaj; postavíš se na temeni hory přede mne. 3Nikdo ať s tebou nevystupuje, nikoho ať není na celé hoře viděti; ani skot, ani brav ať se blízko nepase. 4Vytesal tedy dvě kamenné desky, jaké byly [ony] prvé; a v noci vstav vystoupil na horu Sinaj — jak mu byl Hospodin přikázal — nesa s sebou desky ty. 5Když pak Hospodin v oblaku se snesl, postavil se Mojžíš k němu a vzýval jméno Hospodinovo. 6A když šel vedle Mojžíše, pravil (tento): Vládce, Hospodine, Bože! Milosrdný a dobrotivý, shovívavý, k slitování velmi náchylný a věrný! 7Ty prokazuješ milosrdenství tisícům, snímáš nepravost, zločiny a hříchy; u tebe však není nikdo sám ze sebe nevinným a ty tresceš nepravosti otců na synech a vnucích, až do třetího i čtvrtého kolena. 8Mojžíš rychle
V. 22. Hospodin jen částečně vyplňuje prosbu Mojžíšovu přednesenou ve v. 18. — Neukazuje mu velebnost tváře, t. j. nezjevuje se mu v podobě lidské tváře, nýbrž ukazuje mu jen svůj týl. — Bůh, který si přál, by nebyl ani v podobě lidské zobrazován, důsledně neukázal se s lidským obličejem. Zákon ten přispíval kromě toho ke vzbuzení větší úcty a bázně před Bohem, který jest tak nevýslovně velebný, že jeho velebnosti zrak lidský nemůže snésti.
Hl. 34. V. 1. Možno, že slova Hospodinova 34, 1. nn. nenásledovala časově bezprostředně po 33, 23. — Ve v. 27. n. však se praví, že Mojžíš dostal rozkaz, by je napsal, a že rozkaz ten vyplnil. Zdánlivý rozpor vyrovnáme, když se zřetelem na Dt 10, 4; 4, 13 povážíme, že rozkaz Mojžíšovi ve v. 27. daný netýká se desatera, ale předešlých nařízení Božích od v. 10. nn., a když vezmeme za podmět v. 28b. nikoli Mojžíše, nýbrž Boha. — Jako roztříštění desek bylo znamením, že smlouva mezi Bohem a lidem jest rozbita, 32, 19., tak zase rozkaz Boží, poříditi nové desky, je dokladem, že Bůh se nad lidem smiloval a že hodlá porušenou smlouvu obnoviti. — Poněvadž má Mojžíš příštího jitra vystoupiti na horu, lze míti za to, že se rozmluva ta (34, 1. nn.), podobně jako již 33, 12.—23., konala ve svatostánku stojícím mimo tábor Israelitů (33, 7. nn.). — Dle hebr. opraveného znění se zřetelem k Dt 10, 1.—5. zní v. 1. n.: „Vytesej si dvě desky takové, jaké byly první, abych je popsal týmiž slovy jako první, a pak ať jsou uloženy do archy na smlouvu; pak vystup ráno ke mně na horu.“
V. 3. Smlouva má býti podobně slavně obnovena, jak byla první učiněna (19, 12. nn.).
V. 4. Místo „v noci“ hebr. „z jitra“.
V. 6 . Vulg. považuje za podmět slova „pravil“ Mojžíš, a dle toho klade následující slova do úst Mojžíšovi. Avšak hebr. správněji považuje za podmět Boha, že tedy Bůh sám volá: „Jahve, Jahve jest Bůh milosrdný a dobrotivý, shovívavý…“ Klásti slova ta do úst Božích lépe odpovídá 33, 19., kde Hospodin předpovídá, že ohlásí svůj příchod provoláváním jména Jahve (Hospodin). Teprv v. 9. níže uvádí slova Mojžíšova, která pronesl k Hospodinovi. Také dle Nm 14, 17. n. pronesl Hospodin tato slova. — Milosrdenství své a dobrotivost zdůrazňuje Bůh, poněvadž tyto vlastnosti zvláště vyzařují z obnovené smlouvy.
V. 7. Milosrdenství Boží se snoubí s jeho spravedlností. Srv. 20, 5.
V. 8. n. Místo „s námi“ hebr. určitěji: „v našem středu“, t. j. sídle ve svatostánku obklopeném lidem. — Bůh po zrušení smlouvy nenazýval Israele lidem „svým“ (srv. 33, 1.); Mojžíš prosí, aby jej zase přijal za „svůj národ“. V 33, 3. 5. Bůh uvedl zarputilost lidu za důvod, proč nemůže v jeho středu sídliti a s ním jíti. Zde uvádí Mojžíš týž fakt za důvod, by Hospodin s lidem šel. Byla-li zarputilost lidu příčinou, že Hospodin od něho odstoupil, mohl se Mojžíš na-
