Církev slavnostním způsobem otázku tuto zodpověděla na sněmu tridentském, na němž podala seznam knih inspirovaných.[1] Seznam tento nazýváme kánonem, knihy v něm obsažené knihami kanonickými, knihy pak do něho nepatřící, byť jevily sebe větší podobnost ke knihám inspirovaným, nazýváme nekanonickými čili apokryfy.
§ 12. Poměr kánonu církve katolické ke kánonu židovskému a protestantskému.
Židé a souhlasně s nimi protestanté nepovažují za posvátné těchto sedm celých knih a zlomky dvou knih: 1 Tob; 2. Jud; 3. Moud; 4. Sir; 5. Bar; 6. a 7. Obě knihy Mach; 8. Est 10, 4—16, 24; 9. Dan 3, 24—90; 13. a 14. Sedmero těchto knih k vůli stručnosti nazýváme knihami druhokanonickými (případně zlomky druhokanonickými), kdežto všecky ostatní knihy, které všecky církve křesťanské jakož i židé považují souhlasně za posvátné, slují prvokanonické.
Pravda sice, že ve IV. století křesťanském vynořily se v některých krajinách církve katolické pochybnosti, zdali jsou knihy druhokanonické právě tak inspirovány jako prvokanonické,[2] a ozvěna těchto pochybností nesla se i do století následujících. Proti tomu však ne méně jest pravda,
- že i ve IV. i následujících stoletích v lůně církve katolické většinou bylo pevné přesvědčení, že i tyto knihy jsou bohoduché, a že hlavně církev římská, jež byla a jest učitelkou církví ostatních, měla ve svém kánoně jedině a všecky knihy, jak prvo- tak i druhokanonické.[3]
- Jisto jest, že v prvních třech stoletích křesťanských o nadpřirozeném vdechnutí knih druhokanonických nikdo ani v nejmenším ne pochyboval.[4]
- ↑ Dle tohoto seznamu jsou vypočteny biblické knihy svrchu v § 2.
- ↑ Byli to z řeckých Otců Athanáš, Cyrill Jerusal., Řehoř Naz., Epifan, z latinských Hilar, Rufin, Jeroným. Dlužno však míti na paměti, že tito Otcové, ačkoli v theorii pronášejí různé pochybnosti o autoritě druhokanonických knih, v praxi je citujíce, všichni jim přičítají tutéž vážnost a cenu, jaká přísluší prvokanonickým!
- ↑ Sněmy slavené v Hippu (393) a v Kartagině (397 a opět r. 419) vypočítávají ve svých seznamech všecky a jen tytéž knihy, které za kanonické prohlásil sněm tridentský. S těmito seznamy dokonale souhlasí katalog papeže Innocence I. (402—417) z r. 405, jakož i dekret vydaný na sněmu římském z r. 495 potvrzeném papežem Qelasiem (492—496).
- ↑ Spasitel uvádí Písmo S. Z. se členem tak, že právem můžeme míti za to, že má na mysli sbírku biblických knih všeobecně známou a všeobecně uznanou (Jan 539 Lk 2427-44). Táž sbírka uvádí se též ve Sk 1711 1824-28 a nemůže býti jiná než sbírka obsahující řecký překlad biblických knih S. Z., jenž sluje překlad alexandrijský (viz níže § 14.). Tento překlad však obsahoval nejen prvo-, nýbrž i druhokanonické knihy. Tohoto překladu užívali apoštolové, tuto sbírku odevzdali církvi. V N. Z. citováno celkem 350 výroků vzatých ze S. Z. Z těchto 350 souhlasí více než 300 míst tak s řeckým překladem alexandrijským, že nelze pochybovati, že jsou vzata z tohoto překladu. Sv. Petr, Jakub, Marek, Lukáš citují vždy, sv. Pavel bezmála vždy, sv. Jan a sv. Matouš většinou dle znění tohoto.
Poněvadž církev přijala od apoštolů tuto sbírku, obsahující i knihy druhokanonické, vysvětlíme si, že v prvních třech stoletích bez výjimky se jim přičítá u církevních spisovatelů táž vážnost jako prvokanonickým, a že se události v nich vypravované (Zuzana, mládenci v ohnivé peci, Tobiáš) zobrazují v katakombách
