§ 11. Kdo nás může nade vši pochybnost ujistiti o tom, že ta nebo ona kniha vznikla Boží inspirací?
Četba Písma sv. působí sice na čtenáře velice blahodárně: osvěcuje mu rozum, srdce rozněcuje, nadšením naplňuje, vůli k dobrému mocně povzbuzuje, duši plní sladkým klidem, hojí krvavé rány, rosou útěchy zvlažuje. Nicméně všecky tyto blahodárné účiny četby nejsou ještě neklamným znamením, že kniha, takto na mysl čtenářovu půso bící, jest nadpřirozeným dílem samého Boha. Kdo by soudil z těchto subjektivných známek, na které má veliký vliv též povaha čtenářova, okamžitá jeho nálada, přirozeně vzrušený cit atd., velmi snadno by mohl považovati za inspirovanou knihu, která jí není, a naopak zase by snadno mohl z řady inspirovaných knih vyloučiti neprávem některou, když v něm tak nepůsobí.
Nelze dokázati, že Duch sv. každému jednotlivému čtenáři inspirované knihy vniterně (nadpřirozeným způsobem) zjevuje, že kniha, kterou čte, jest bohoduchá.
Nelze také knihu, jež vypravuje zázraky, obsahuje proroctví, po dává nauky svaté, ve všem souhlasné, nikde si neodporující, podivu hodně pojí jednoduchost a prostotu se slohovou vznešeností, míti nade vši pochybnost za inspirovanou, neboť tyto všecky vlastnosti mohl by někdo nalézti též v knize neinspirované.
Napsal-li prorok nějakou knihu, není hned proto též inspirovaná, poněvadž prorok mohl psáti též knihy neinspirované.
Inspirace biblická jest zjev tak vniterný, t. j. v duši svatopiscově se odehrávající, jest čin tak nadpřirozený, tak božský, že jediný Bůh může neomylně ujistiti o inspiraci té oné knihy; jinými slovy: Abychom mohli právem neomylně považovati nějakou knihu za bohoduchou (a byli k tomu vázáni ve svědomí), {{Prostrkaně|je třeba, by sám Bůh přiměřeným způsobem zjevil, že jest skutečně on sám jejím původcem.
Bůh skutečně tak učinil. Poněvadž pak církev Kristova jest k tomu ustanovena, zavázána a oprávněna, by obsah celého zjevení Božího neporušeně zachovávala, střežila, hlásala a vykládala, jsouc v tom vedena a chráněna neomylným Duchem Božím, jest patrno, že kdo chce nade vši pochybnost věděti, které knihy jest považovati za inspirované a které nikoliv, má se otázati církve.
- Zejména nelze pochybovati o literním smyslu historickém, kde jde o udá losti ve jmenovaných hlavách vypravované, které se dotýkají základů křesťanského náboženství, jako jsou mezi jinými tyto: stvoření všech věci od Boha na počátku času, zvláštní stvoření člověka, utvoření první ženy z prvního člověka, jednota pokolení lidského, prvotná blaženost prvních rodičů ve stavu spravedlnosti, neporušenosti a nesmrtelnosti; příkaz daný od Boha člověku, by zkusil jeho poslušnost, přestoupení Božího přikázání k radě ďábla v podobě hada svrhnutí prvorodičů s onoho prvotného stavu nevinnosti, jakož i zaslíbení budoucího Vykupitele.
obsahují vypravování věcí, které se skutečně udály, které totiž odpovídají objektivně skutečnosti a dějinné pravdě. Nelze učiti, že obsahují věci báječné, z bájesloví starých národů a z vypravování o vzniku všehomíra vzaté, očištěné svatým spisovatelem od jakéhokoliv bludu mnohobožského a přizpůsobené k nauce o jednobožství. Nelze učiti, že obsahují jinotaje (allegorie) a náznaky (symboly), podklady to postrádající objektivně skutečnosti, předložené pod rouškou dějin ke vštípení pravd náboženských a filosofických. Nelze konečně učiti, že obsahují legendy částečně historické, částečně však k poučení a ke vzdělání mysli volně zpracované.
