tenkrát k slušnosti, při osobách rodu královského, šlechtě, ano i při každé bohaté rodině měšťanské, že založili kapli nějakou, nějaký oltář, nějakou mši a k ní zvláštního kněze ustanovili, aby se za jejich duši modlil. Tím počet kněžstva rozmnožil se náramně. Obyvatel bylo tenkrát asi polovina tolik co dnes, ale kostelů bylo desetkrát tolik. Třetina země české patřila kněžím. Dobré bydlo kněžské tak lákalo, že kde jsou dva, tři kněží, bývalo jich deset, patnáct. A kdo chtěl zvláště dobré bydlo míti, do kláštera musil jíti. Mnohý ten sluha boží pak nebyl knězem pro Ježíše, ale ‚k vůli dobré jíše‘.“
Básník Machar vypravuje, jak Katuše, matka Žižkova, si stýská:
…Je Praha samý kněz a prelát, mnich,
lenoši břichatí a cizopasní,
jenom v hradě do čtyr set se čitá jich…
…A venkov? Samý klášter, mniška, mnich,
čeládka líná — kdyby bůh je slyšel,
a všichni prosili za blaho bližních svých,
jaký to ráj by české zemi vyšel!
