smysl pro osobní odpovědnost jest u nás vyvinut měrou praskrovnou, ačli nám nechybí vůbec. Vzpomeňme jen příkladmo řádění t. zv. neodpovědných živlů, čímž ovšem nesluší rozuměti, že by tu byli nějací neodpovědní živlové, nýbrž že davy bývají vyštvány několika nesvědomitými jedinci, kteří pak od odpovědnosti za následky svého štvaní prostě utekou. Jiný příklad takovéhoto až úžasného nedostatku smyslu pro odpovědnost jest nedávný čin sociálně demokratické strany, která náhle vystoupila z vlády, ač parlamentních důvodů pro to zde vůbec nebylo, a přivodila tím těžkou vládní krisi, která byla pak rozřešena způsobem duchu ústavy se příčícím. A zde dlužno připomenouti, že máme i v naší ústavě ustanovení, které v občanu státním smysl pro odpovědnost přímo ubíjí. Jsou to smutně proslulé vázané listiny, které nedovolují státnímu občanu škrtnouti s právní platností z kandidátni listiny osoby, jež podle jeho přesvědčení k úřadu poslaneckému se naprosto nehodí, jinými slovy nutí jej k odevzdání hlasu i pro osoby naprosto nezpůsobilé, tedy k činu, za který nikdy nemůže převzíti odpovědnost.
Další choroba našeho veřejného života jest nedostatek mravnosti. U nás namnoze jest rozšířeno mínění, že v politice neplatí ani tak mravnost a poctivost jako spíše „mazanost“. Mínění to jest naprosto mylné a svědčí o tom, na jak nízkém stupni politického života stojíme. Právě v politice jest nanejvýše třeba mravnosti a poctivosti. Neboť zde pravidlem se nedostává jiného měřítka hodnotícího jednání lidská kromě vlastního svědomí, a vědomí povinnosti není určeno nijakým předpisem právním, nýbrž citem odpovědno-
