rými probíhá veřejný život ve státu. Každá politická strana usiluje o to, aby se uplatnila, a snaží se dostati se k vládě. Která politická strana se o to nesnaží, jest již předem mrtva a s ní se prostě nečítá. To jsou zjevy zcela přirozené a zdravé. Ale nezdravý zjev se dostavuje, když strana přestane býti pouhým prostředkem a stává se sama sobě účelem. Tu pak se dostavuje církevnictví ve straně, strana stává se sobě samospasitelnou a příslušenství ke straně není již výsledkem rozumových úvah o hodnotě toho či onoho politického programu, nýbrž utkvělou představou a jakýmsi druhem náboženství. Politické strany stávají se politickými církvemi, a lidé neposuzují se tu podle svých schopností a podle své mravní jakosti, nýbrž podle toho, k jaké politické straně patří. Upřílišněné stranictví vede dále k tomu, že špatné činy příslušníků čítají se na vrub strany samotné; důsledek toho pak jest, že strana snaží se takovéto špatné činy svých příslušníků utajiti, ba na venek je dokonce i omlouvá. To ovšem vede pak k demoralisaci uvnitř strany, neboť špatný člověk, je-li jen ve straně, má tu pro stranu větší cenu, než člověk sebe lepší, je-li mimo stranu. A pravidelně teprve při roztržce ve straně se dodatečně dovídáme, co nepěkných a nezdravých zjevů bylo ve straně, o kterých strana sama již dávno věděla, ale které všemožně tajila a na venek i hájila. Odhalení, jež veřejnost zvídá nyní při roztržce ve straně soc. demokratické, jsou toho nejpádnějším dokladem.
Toto upřílišněné stranictví neobmezuje se však u nás jen na život politický, nýbrž zakořeňuje se i v samotné správě veřejné. Jest zásadou ve všech spořádaných státech nesporně uznanou, že politické stranictví přestává u
