5. Dukát
Zda prospěšna je vzdělanosť?
Ba ovšem, o tom ani slovem.
Však často vzdělaností zovem’
pych rozkoše a zmlsanosť,
ba až i mravů zhýralosť.
A proto třeba dobrý pozor míti,
když kůru hrubosti se s lidí strojíš dříti,
bys neutratil s ní i dobrých vlastností,
bys ducha nezlehčil a mravů nepoškodil.
jich mysli nebral bodrosti,
a s cetkou lesklé planosti
jich místo k slávě — k hanbě nedovodil.
O této pravdě vznešené
by mohlo vážných slov se knihy celé psáti:
než vážně mluviti ne každému lze dáti.
Tož v žertu složené
chci bajkou svědectví jí neomylné vzdáti.
Sedlák, jakých všude na potkání,
našel dukát na zemi;
dukát zamazán byl prachu šlapěmi.
Však mu přece podávají páni
grošů plničké tři hrsti výměnou.
„Počkej, myslí sprosťák, dvakrát tolik dají;
vymyslil jsem sobě zlepšenou,
že mi s rukama jej potom vytrhají.“
