Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/38

Muž dobrý nemyslí jen na svůj prospěch všude.
Já, zasazuje štěp, i tím se veselím,
ať již o jeho se stín sám nedělím,
můj jednou vnuk v něm sladký poklid míti bude.
Již to je pro mne vzácný plod.
Pak, napřed možno-li se zaručiti vhod,
kdo zbude déle z nás tu pro život?
Či hledí hrozná smrť snad na sílu a zdobu
a půvab mladýoh let?
ach, na starosti své já nejkrásnější květ
děv, statných jinochů již doprovodil k hrobu!
Kdo ví? Snad bližší vám je cesta do smrti,
a sirá země vás snad dříve pohltí.“ —
Jak stařec pověděl, tak později se stalo:
z nich jeden za obchodem vyjel na lodi,
naň štěstí v naději se předem usmívalo,
pak loď mu ztroskotalo,
a plavce s nadějí — vše moře pochovalo.
A druhý zahodí
své zdraví v cizině v tůň vášně.
je zmrhav hříšně, prostopášně,
a splativ životem svůj chtíč a slastí kvas.
Ten třetí studeně se napil v parný čas,
a uleh’; lékařům jej moudrým poručili.
a ti ho na smrť vyléčili.
Když smrtí těch se dověděl,
náš dobrý stařeček tří mládcův oželel.