vy bujnou reptali jste řečí;
dán jiný vám — ten na vás jako ras.
Nuž žijte s ním, by nepřišlo zlo větší.“
17. Stařec a tři Jinoši.
Kmet zasaditi hodlal nový štěp.
„Nu, stav si třeba dům, však sázeti v té době,
když jednou nohou stojíš v hrobě“ —
tak řkouce starouškovi na poškleb
se v oči smáli mu tři vzrostlí Jinochové.
„By tobě z mozolů tvých vzešly plody nové,
toť abys dvojí věk žil pod nebem!
či druhým slouti chceš snad Methusalemem?
Nech, starý sousede, již všeho díla,
již na daleké počty nestačí tvá síla,
vždyť sotva životem jsi jist tu hodinou;
takéto záměry se nám jen prominou.
Jsme mladi, křepkostí a silou těla kvetem’;
a stařec — tomu čas se loučiti s tím světem.“
— „Ó milí přátelé!“ kmet skromně odvětí,
„já práci zvykl s podletí;
a z té-li práce mé, co před se beru nyní,
ne já sám užitek, však bráti budou jiní,
to, přiznávám,
že ještě chutěji se do té práce dám.
