Stránka:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu/27

„Jak,“ vzkřikne, „drze smíš mi vodu čistou vzrýti
svým rypcem nekalým?!
ba zlým
máš za to vzíti!
Já, hlavu strhnu ti
za toto drzé potknutí.“
— „Ráčí-li pan Vlk dovoliti,
tož hlásím poslušně, že na sto kroků níže
od Jeho Jasnosti můj jazyk vodu líže;
pán zbytečně se ráčil rozhorliti:
já vodu kaliti mu nijak nemohu.“ —
„Tak já to lhu?
Ty smělče! zda-li svět kdy takou drzosť slyšel?!
ah! zdá mi se, tys loni též sem přišel
a hrubosť učinil jsi nám.
Ba dobře, milý braehu, vzpomínám.“
— „Chraň Pánbůh! ani rok mi není od zrození.“ —
dí po té Jehňátko. „Tvůj bratr byl to sic —“
— „Vždyť nemám žádného!“ — „Tak kmotr nebo strýc;
byl, zkrátka, z vašeho to někdo pokolení.
Vy sami, pastuši, váš každý pes a chám,
vy na mne nevražíte,
a jak jen možno vám, mně všude uškodíte.
Já za hříchy se jejich s tebou vyrovnám.“
— „Ach, čím jsem vinno já?“ — „Mlč, dosti řečí buď!
Aj, mám kdy rozbírať tvé, bahníčete, viny.
Ty vinno již jsi tím, že na jídlo mám chuť.“
Tak děl, a zavlekl pak Jehně do houštiny.