8. Mor zvířat.
Bič nebes nejkrutší, děs lidstva, mor
se v lesích rozlítil. Zvěř cítí rány.
Ach, dokořán jsou k peklu brány,
smrť těká po polích a dolech, výších hor;
kde stanul její krok, tam leží davy žertev.
Jak trávu kosí je smrť nemilosrdná;
a ten, kdo ještě život má,
smrť vida na očích, se plíží zpola mrtev,
strach nadobro ho přeměnil.
V těch bědách chtíč již pozbyl zuřivosti:
vlk skrotl jako mnich, již ovcí neplenil;
dav pokoj slepicím se lišák v skrýši postí,
ba jídla nezná chvilenky.
Odloučen holub milenky,
na lásku není myšlenky;
a bez lásky — kde pak jsou veselosti?!
V tom hoři k poradě zve zvířata pan Lev.
Krok vlekou za krokem, že jedva znáti duší.
I přišli, sedli v kruh kol krále podle dřev,
naň oči upřeli a přiostřili uši.
Lev začal: „Přátelé! pro mnohé hříchy své
hle! propadáme pomstě bohů zlé.
Sic onen z nás, kdo nejvíce je vinen,
nechť účty slože z hřiven
jim dá se v oběť bezděky;
