„Jaká chuť? Tvůj sbor celý — do zelí!“
— „Pravda,“ hospodář mu řekne pohnutlivě;
„trošku sic to drchají;
avšak za to v ústa piva nedají,
nevedou si pohoršlivě.“ —
Pro mne za mne (já dím) už si pobumbej,
ale věc svou znej.“
4. Dva Holoubkové.
Dva Holoubkové jak dva rodní bratři žili:
druh nebyl bez druha, jen spolu jedli, pili;
kde vidíš jednoho, tam druhý jistě dlel,
a radosť, zármutek — vše každý s půli měl.
Z niích nikdo neviděl jak chvilek uplývalo;
jim smutno bývalo, však nudno nebývalo.
Nuž, kterak by se chtělo pryč
buď od milé, buď od přítele?
Pohříchu! jednoho ven do světa hnal chtíč.
Chtěl jíti v šíř a příč
a poznat divů stvořitele,
lež s pravdou srovnati a skutek s pověstí.
„Kam chceš?“ mu praví druh a pláče z bolesti.
„Co z toho, po světě se tlouci?
chceš svazky rváti věrné, vroucí?
