Kniha Žalmův, kteráž hebrejsky slove Sefer tehillim,
totiž
Kniha chval.
Ačkoli mnozí ze slarých i nových církve učitelů na vychvalování žalmů svatých s nemalou snažností se vynakládali, chtíce je v přijemnost lidem uvésti a k pilnému jich čítání ponuknouti; větší však chvály nad tu, kterouž jim Kristus a apoštol jeho svatý Petr přisvědčili, aby jim kdo dáti mohl, nevidí se. Jednomyslněť se zajisté s Pánem svým apoštol na tom snáší, že z ponuknutí a nadšení Ducha svatého mluveni a psáni jsou; jakž i David posledními slovy svými své nad tím potěšení prvé pronesl. Pročež žádná jiná psaní, jakkoli vtipná, mistrovská a slovutná, poněvadž takového svědectví nemají jako tato kniha, jí se vrovnati nemohou. Když se pak i na veliká tajemství a bohatý poklad spasitelných naučení v ní se úhrnkem zavírajících pohledí: tuť ovšem patrné bude, že všech mudrců a básníků slavných, kteříž kdy na světě byli, verše, zpěvy a knihy daleko převyšuje. Nebo se v ní všechna křesťanského učení pravidla zdržují; předně, o Kristu Pánu, jehož David svatý obrazem jsa o něm a království jeho, i co se v něm působiti mělo, nemálo prorokoval; podlé čehož mnozí pobožní muži každý téměř žalm duchovně na Krista, jeho život a skutky, i na církev a její běh (jakž kdy příčiny za jejich věku byly) vykládali. Všelijaká také naučení o vůli boží, a jakby ji každý vedle svého povolání vykonávati a Pánu Bohu se líbiti, i ke všemu tomu se vzbuzovati a napomínati měl, v sobě obsahuje.
Potěšení pak živých a pravých plno jest v knize této, jimiž pobožná duše v nejtěžším svírání a umdlévání, jako čistou a čerstvou vodou ze studnice od Ducha Páně vykopané očerstvována býti může; též i chval a modliteb, jimiž každého času Pána Boha svého oslavovali a k němu se o všelijaké potřeby utíkati povinni jsme. A mnohé jiné věci pobožné srdce k svému posilnění, očerstvení a na cesty boží napravení v malé této knížce s bedlivým soudem ji často čítajíc nalezne. Hodně tedy všech časů v církvi u veliké vážnosti svatí žalmové byli, a mimo jiné knihy zákona neb biblí svaté všechněm i dětem v ruce uvozováni, a k bedlivému s nimi se pěstování, i tím říkáním a zpíváním jich častým v kostelích a shromážděních křesťanských slouženo. Kterážto věc aby k svému obnovení přijíti mohla a k tomu aby i tímto výkladem napomoženo bylo, pokudž Pán Bůh milosti a darů svých na ten čas uděliti ráčil, o to věrná péče i pilná práce byla. Aby pak čtenář při některých věcech, zvlášť při titulích neb nápisích žahnuv správu míti mohl, bez častého jedné a též věci téměř při každém žalmu opětování, tuto zvláštně o tom, což nejkratšeji možné, něco se navrže.
Kniha tato tak řečená Žaltář jména svého původ má z řeckého jazyka. Nebo sedmdesáte řeckých vykladačů, když z jazyka hebrejského písma svatá vykládali, nazvali ji Psalterion od hudebného nástroje, při němž (jako i při jiných) v lidu židovském žalmové zpíváni bývali. Latiníci pak téhož názvu ve výkladech svých užívajíce příčinou byli těm, kteříž do našeho jazyka vykládali, aby i oni toho jména psalterium málo poproměníce zanechali a Žaltářem knihu tuto nazvali. Sic jinak podlé názvu židovského Sefer tehillim vlastněji by slouti měla kniha chval božských. Nebo téměř větší díl jest v ní písní chvalitebných než jiných.
Strany skladatelů žalmův svatých, od kohoby který udělán byl, i od koho v knihu tuto a tím pořádkem shromážděni, nejednostejně o tom, jakž Židé tak i jiní po nich smýšlejí. K tomu však nejvíce směřují, žeby na větším díle netoliko ti, kteříž svatého Davida název mají, ale i jiní názvu nemající, od něho složeni býti měli. Čehož důvod berou z apoštolů svatých (Skut. 4, 25.), kteříž přivodíce žalm 2. bez názvu, Davidovi jej připisují. Podlé čehož i o jiných týž rozum a smysl býti může; poněvadž písmo dí, že David byl libý v zpěvích israelských, t. výborný zpěvák v Israeli (II. Král. 23, 1.), kterýž i sám mnoho žalmů zpíval, i jiných zpěváků k zpívání v jejich stupních a kůrech rozdílných mnoho nařídil a ustanovil. O jiných pak skladatelích, jejichž jména nadepsána jsou, buď že je oni sami skládali, buď od Davida svatého složené a sobě připsané neb svěřené a k zpívání poručené přijali (poněvadž tím obojím spůsobem názvy v židovském znění nad žalmy položené vyloženy býti mohou, jako: Žalm Asafuv neb Asafovi, Etanův neb Etanovi, ano i Davidův neb Davidovi etc., ač první smysl vlastnější) ; na tom ne tak mnoho záleží, jako více na bedlivém jich zpívání a k užitku sobě obracení. Asaf pak, Heman, Etan, synové Kore, Jditun a kteří jsou více skladatelé žalmů, kdo byli, pilný čtenář písem svatých ne nesnadně sám toho (jako i jiných věcí k lepšímu žalmům svatým vyrozumění) dočísti se může; zvlášť pak v knihách královských, Paralipomenon a jiných, čímž se tuto zanášeti není potřebí.
O shromáždění jich v knihu
