a přísežné znalce, politikové intervenovali u soudců, maďarské zájmy byly na výsost ohroženy a maďarské zákony jim pomohly: cizinec se ukličkoval a síť výdajů obrovského procesu se nad ním zatáhla. Kovacs byl slušný, spokojil se s 10% palmáre obou advokátů a nadehnal příští sezónu novou zvěř.
Někdy se arci Kovacs spletl a začal si při i se svými dodavateli. Ale pak klesl u maďarských soudců zájem a Lövy Kohn proces prohrál. A tak měl rok pravidelně rozdělený: tři měsíce pracoval a devět měsíců seděl. Jmění mu rostlo stejně hlavou jako zadnicí.
Jednou — bylo to ještě v těch dobách, kdy metrický cent sorgha stál třicet korun — seděl ve své kanceláři a prohlížel celou korespondenci. Bylo to těsně před sklizní a kupa dopisů před ním představovala věrojatný výsledek žní všech jižních komitátů, kde se sorghum pěstovalo. Najednou někdo zazvoní a služka přinese navštívenku: Mr. G. O. Alister, Chicago, Illinois, U. S. A.
Kovacs Lajos mu vyšel vstříc. Mr. Allster byl drobný mužíček s vycpanými rameny a hluboce vystřiženou vestou. Mluvil tvrdou němčinou a jeho zamyšlený pohled vypadal trochu nesměle. V klubovce skoro zmizel, nebýti mohutných žlutých střevíců.
Pomalu se rozpovídal: v Americe se čirok neurodil a trust výrobců košťat poslal ho, aby se poohlédl po sklizni evropské.
Kovacsovi zasvítily oči.
„Škoda, že jste nepřišel loni. To jsme nevěděli kam se slamou. Letos je jí jen maličko a cena ovšem stoupla.“
„Na ceně nezáleží, Mr. Kovacsi. Hlavně na množství. Jde o to, abychom mohli naložit plné lodi, jinak se převoz nevyplatí.“
„Hm — to je arci trochu těžké. Část sklizně už je zakoupena. Museli byste ji přeplatit, abychom mohli rozvázati smlouvy.“
