Čtyřicet jedna a tři desetiny.
Ve vedlejším domě ohledal lékař moji teplotu a zašeptal asistentce:
„Čtyřicet jedna a tři desetiny.“
Chytrák! Zašeptal to tak nahlas, že jsem to slyšel skrze všechny domovní i pokojové zdi, jako by to řekl v hlavách mé postele. Vůbec bylo mých pět smyslů tak zbystřeno a tak ve střehu, že jsem zřetelně viděl, kterak asistentka v onom cizím domě pokyvuje hlavou a chce mi pohladiti čelo. Byl to bláhový nápad, šest pokojů nás dělilo, ale — zvláštní věc: tento nesmysl se jí podařil! Ruka se jí protáhla jako v skleněné zahradní kouli. Pocítil jsem její dlaň na čele. Nato oba, lékař i asistentka, vyvolali jakousi umělou mlhu a zmizeli, zanechávajíce mě s jedenačtyřiceti stupni. Pánové, nejste-li proti mně zaujati, uznáte, že jedenačtyřicet stupňů je značná výška. Tu už se může člověku trochu motati hlava. Zvláště když — a to je patrně mé tajemství — zvláště když jde o výšku zeměpisnou. Neboť já jsem si, pánové, odjakživa přál poznati nějaký ten stupeň z meridiánu. Má, prosím, někdo něco proti tomu? Vznešený věšáku, nezamlouvá se vám snad můj meridián? Hej vy, pane, jenž otevíráte okénko u stropu! Popíráte snad jsoucnost mého meridiánu? Jakže, pane, vy že jste žena? Prosím, dámám všecky ohledy! Můžete se spolehnout, pane dámo. Chtěl jsem jen jaksi s tím meridiánem… Ale to dělá celková situace. Dostihli jsme jedenačtyřicátého stupně. Tady je zajisté nutno mít všech pět smyslů pěkně pohromadě. I všechny údy. Ano, pane dámo. A ne, prosím, jako moje pravá noha! Račte se na ni podívat! V nejtěžší chvíli, prosím, proklamuje svoji nezávislost a položí se ostentativně podél peřiny. Já jsem
