„Jmenuji se Josef, Eduarde. To abychom se doplňovali. Máme svátky hned po sobě. Tvůj patron je pyšný anglický král, můj prostý tesař.“
„Jak jsem rád, Josefe, že se s tebou setkávám! Pojď, projdeme se těmito krásnými ulicemi!“
„Nikoli, Eduarde. Usedněme raději tamo na břehu Vltavy. Valí se velebně jako chorál. Její hladina září jako kovové zrcadlo. Vrby se naklánějí nad ní jako nad vodami Babylonskými a cikáda v jejich korunách pěje své hymny noci. Pojďme tam a chvalme krásu boží.“
Poslechl jsem sladké melodie jeho hlasu. Ale vyznati musím pokorně: v té chvíli přes všechny pocity lásky a přes všechnu zázračnost této příhody ozval se ve mně hlas profese, který pravil: Hle, o čem jsi snil, vyplňuje se ti. Shledáváš se s bratrem, jenž tě doplní. Jsi spisovatel střízlivý, on něžný poeta. Spojíte se a napíšete díla jedinečná.
Tu se usmál a ačkoliv jsem nahlas neřekl ani slova, pravil:
„Ano. Myslím, že se doplníme dokonale. Dáš základ fabulace a já ji rozpředu. Utkáš epickou kanavu a já ji vyšiji lyrikou svých pasáží.“
„Bude to krásné, Josefe,“ odpověděl jsem usedaje s ním do trávy. „My spolu vytvoříme nového člověka.“
„Nové dílo, Eduarde. Dílo je člověka důležitější.“
„Přemýšlejme tedy o povídce, Josefe. O své první společné povídce, dokonalé, krásné, hluboké i hravé.“
„Hrdinkou budiž žena.“
„Dobrá, Josefe. Žena vášnivá, smyslná, hebká, dravá, krvežíznivá, úskočná a hříšná i v nevinnosti.“
„Nikoliv, Eduarde. Žena je dárkyní blaha. Je něžná, cudná, sesterská, andělská.“
