BRATŘÍ BASSOVÉ:
Povídka, k níž nedošlo
Nikdy se mi nepodaří vypověděti, jak lituji, že nemám bratra. Nevím, jaké trpké zkušenosti měla se mnou stará paní Bassová, že se po mém narození zapřísáhla oním slavným citátem never more. Se svého hlediska měla asi ta hodná paní pravdu, ale s mého dnešního hlediska musím toho jen litovati. S trpkou závistí pozoruji, jak soužití dvou bratrů ulehčuje existenci každému z nich; a dvojnásob je mi hořko, shledávám-li, že i na Parnasu se etabluje rychleji firma o dvou společnících než jedinec sebe silnější. Od bratří Goncourtů až po bratry Vaňky potvrzuje se stále výhoda takového vzájemného doplňování: co neví jeden, ví druhý, co nedovede druhý, svede okamžitě první a když z nich neví už žádný nic, dohromady přece jen něco vyvedou.
Z tohoto úvodu vidíte, že chovám svému neexistujícímu bratru pocity úcty velmi něžné, ba že můj poměr k němu je, skoro bych řek, sentimentální. Ale jsem přesvědčen, porovnáte-li to, co jsem v úvodu napsal, s prvními velkými literkami nadpisu, že si řeknete: tuto jde o nějaký úskok.
A přece lpím úzkostlivě na pravdě. Ale stojím-li i padám-li se svým úvodem, musím nicméně přiznati, že autorem této historie nejsem nikterak já sám; a mám-li každý svůj výrok přetáhnouti po prubířském kameni svého svědomí, pak musím opravili jen stylisaci odstavce druhého: k svému neexistujícímu bratru jsem choval úctu velmi něžnou a můj poměr k němu byl velmi sentimentální. Proč a jak se to změnilo, poznáte sami.
Trápil jsem se neexistencí svého bratra drahnou dobu, zvláště když jsem se ujistil, že je to neexistence stálá, pevná, doživotní.
