jdou s matkou do biografu. Holka přec musí mít nějaké vzdělání, že ano? Čert vezmi peníze za vstupenky, když jde o výchovu jediné dcery. Večer jdou někdy do divadla, někdy do koncertu, někdy do tanečních. Jindy sedí doma. A jak jsem řekl, matka se od ní nehne. Nekontrolovaný rozhovor s mužským je vyloučen.“
„Ale jak přicházejí do toho kaťata?“
„To bychom právě chtěli vědět. Moje žena a já. Představte si: šly včera z Bia umělců, dcera byla podle tvrzení matčina trochu zamlklá. Vyjdou na Václavské náměstí, na rohu sebou děvče náhle škubne a než se matka naděje, holka se rozběhne na Příkopy do obchodu Niněry a Břehulíka. Do obchodu s pánským prádlem! Žena letí vyjevená za ní, ale setká se s ní až ve dveřích. Dcera se vrací s balíčkem, mlčí, jde s matkou zcela pokojně domů, doma otevřeme balíček a v něm mužská kaťata!“
„A slečna dcera?“
„To je to nejpodivnější! Kouká na to, jako když spadne s měsíce. Dotíráme na ni, ptáme se, prosíme, hrozíme, zapřísaháme — nic plátno: holka pláče a zaboha neřekne, proč ty kalhoty koupila. Jsme zoufalí. Co to znamená? Jdu tedy k vám. Vyšetřte to, vysvětlete to, jděte tomu na kloub!“
„Případ je zajímavý,“ odvětil J. O. Kalivoda. „Přijďte sem, prosím, zítra!“
James O. Kalivoda sedí v loži Bia umělců. „Život v Simle“ je u konce, světlo se opět zhasíná, bílé plátno hlásá triumf sezóny, pětidílné domácí drama „Šílené oči“ s nevyrovnatelným Fiorencem G. Fidibusem v hlavní roli. Hudba hraje Butterfly, stroj v projekční komoře frčí, figury na plátně se míhají, nápisy vyskakují. Hrdina se obětuje pro svou lásku. Ničí svou rodinu. Opouští zaměstnání. Stane se zločincem. A ona ho opustí! Ženy v hledišti jsou na ni rozhořčeny. Za to on, Florenc G. Fidibus,
