Víš, kdo já jsem? V dvaceti bitvách jsem stál, devět let jsem na frontě a ty mě budeš vyslýchat, zdali mám šesták?“
Jovan Stipančič křičí, dupe, rozkládá, klne konduktérovi i matce, jež ho zplodila. Tramvaj se zastavuje, konduktér se naklání k nově přistouplým, zda ti nezaplatí v drobných. Tramvaj se rozjíždí, konduktér se vrací zářící, ulovil vpředu nějaké drobné. Ale než se dostal na zadní plošinu, spouští Jovan Stipančič nový řev a křik.
„U boha nebeského, vždyť já měl tady vystoupit! Proklatá bando elektrická, kam mě to vezete! Lidičky dobří, podívejte se na ta okna, zrovna semhle sem chtěl jít! Vidíte krčmu Josipa Crnkoviče? Kamarád můj, pobratim! V zajetí jsem ho našel! Sem jsem chtěl zajít a zatím tramvaj jede jako pominutá! Pořád mě zval, abych němu přišel, až sem přijedu! Přidal se k našim a přes celou Albánii jsme spolu táhli! Oj, Josipe, Josipe, chtěl jsem k tobě, ale vezou mě bůh ví kam. Dušane, chudáčku, kampak nás asi dovezou? Živé duše tady neznám, proklatci!“
„Na příští stanici můžete vystoupit!“
„Ach, ty čubko proradná, tys mě pěkně okradl! Jednu stanici chtěl jsem se svézt, abych Dušanovi dobrý skutek prokázal a teď mě jednu stanici převezete. A hoch bude se zas muset dřít s kufrem! Že vy lidé kouska citu nemáte! Což vám není líto hocha, jak se tak s mým kufrem dře? A korunu dvacet jsem za to dal a k čemu? Vyhodil jsem je, zbůhdarma vyhodil, zase se musíme pěšky vláčet. A ještě mi ten darebák dvacetikorunu sebral…“
Tramvaj se zastavuje, do Jovana Stipančiče vjíždí nový život. S křikem a hartusením vyhazuje Dušana, na hlavu mu hází kufr a pak konečně i sám vylézá. Před vagonem stojí konduktér, s papírovými korunami v hrsti.
„Pane poddůstojníku, zde je nazpět. Dva, čtyři, pět, šest, osm, deset, dvanáct, třináct, patnáct, sedmnáct, osmnáct korun a zde máte čtyři poštovní známky nazpět místo drobných!“
