Stránka:BASS, Eduard - Případ čísla 128 a jiné historky.djvu/66

Tato stránka nebyla zkontrolována

skutek uděláš, když Dušana svezeš. Nač pak se má on, slaboučký, dříti s tvým kufrem? A on tu na mne konduktér, že prý mám platit korunu osmdesát! Za co? Za kousek svezení!“

„Odpusťte, pane,“ skáče mu do řeči konduktér, „já za to nemohu. To je sazba.“

„I ty ďáble!“ zahoukne na něho Stipančič, „kdepak máš sazbu na dobrý skutek? Aha, teď mlčíš, chytráku! Já sám se ti vykašlu na jezdění, jen pro dobrý skutek jsem sem přiskočil. A ty bys chtěl toho chudáka Dušana utiskovat? Sazbu na něj vymýšlet, na něj a ještě na kufr? Matko Boží, jaký jsi ty bezcitný člověk! Což ti ten kufr překáží? Vráží do někoho? Povykuje? Chová se neslušně k dámám? Ne. Kufr dřepí v koutě a Dušan sedí na něm. Ani víc místa nezaberou, jen ty si vezmeš do palice, že musíš z každého šestáky ždímat!“

„Odpusťte, pane, nevěděl jsem, že si hoch sedne na kufr. To stačí tedy dva lístky za korunu dvacet.“

„Aha, už slevuješ, bratříčku! Nekřesťansky jsi jednal, když jsi nás odříti chtěl. My jsme poctivý pravoslavný lid a tys šel na nás jako žid nějaký. Sazbu jsi na nás vytahoval. A což, je tvá matka ještě na živu? Jako je Bůh nade mnou, styděla by se za svého syna, že za svezení ubohého hošíka požadoval korunu osmdesát! Ne, bratře, to musíš mít taky srdce, když chceš být ve službách veřejných! Kolik že to dělá?“

„Korunu dvacet.“

„Tady máš, abys viděl, že se nechci s tebou hádati.“ Jovan Stipančič vytahuje z náprsní kapsy obrovskou tobolku, vyjme z ní dvacetikorunu a podává ji milostivým gestem konduktéru.

„Všecko snesu,“ vykládá zatím Stipančič pasažérům, „jenom hádavé lidi ne. Jsou takoví, kteří se pro každou maličkost rozčertí a nadělají křiku, jako by je bajonetem píchal. A přece je