zaměstnání. Přepisování rukopisů, provádění korektur, psaní dle diktátu vítáno. Laskavé nabídky pod šifrou „Pilný a skromný“ do administrace tohoto listu.“
Přece jen na ně došlo! A to jen ohromnou prací neúnavného Syndikátu. Vyskytly se sice hlasy spisovatelů příliš ostýchavých, kteří přáli si tak zvaného rozumného vyjití s nakladateli. Kteří chtěli upraviti vzájemný poměr v dohodě a zaručiti oběma stranám zisk přiměřený jejich zásluhám. Ale zpychlí nakladatelé chtěli boj a Syndikát jej přijal. Česká veřejnost si rázem uvědomila, na čí stranu se má postavit. Autorská svépomoc obrátila kartu a dnes je to Ivan Buňka, který má vilu u Prahy, auto a yachtu, kdežto jeho nakladatelé se nejvýše dostanou jeho protekcí jako škrabáci magistrátu. Representační dům českých spisovatelů bude zanedlouho dostavěn a nutno již připravovati slavnostní rout. Bude nutno sezvali autory z letních sídel, mořských lázní a přepychových výprav do Indie. Syndikát musí pracovati plnou parou a jeho výboři nevyjdou ze starosti. Jak je vlastně blaze těm pariům velkonakladatelům, kteří ulehčují si svou ubožáckou existenci sklenicí piva v začazené malostranské hospůdce a nemají ponětí o starostech velkého světa!
Dým cigarety krouží se a kadeří. Někdo klepá. Osobní sekretář Buňkův uctivě vchází do dveří.
„Copak mi nesete?“
„Je tu návštěva, mistře. Zchudlý velkonakladatel. Prosí o nějakou podporu.“
„Zase žebrota! Copak kradu?“
„Taky jsem mu to řekl, mistře. Nedá se však odbýti.“
„Za dnešních poměrů nemohu pro něho nic udělat. Však víte: papír, inkoust, péra, všechno je ohromně zdraženo. A ty násadky! To arci ti lidé nepočítají! tomu můj soukromý personál, zvýšené gáže, drahota potravin…“
