Syndikát.
Ivan Buňka, člen výboru Syndikátu českých spisovatelů, natáhl se v křesle a zíral na proužek dýmu, vystupující z egyptské cigarety. Dým se kadeřil a kroužil, ale jeho šedým závojem viděl Buňka celou tu dlouhou cestu, kterou již české spisovatelstvo vykonalo, dík neúnavné činnosti svého Syndikátu vůbec, jeho výboru zvlášť a Ivana Buňky přede všemi.
Právě tu byl jeden z největších nakladatelů s uctivou prosbou, zda by směl vydati snůšku lyriky našeho neocenitelného Ivana Buňky. Ivan Buňka s ním ani nemluvil. Takové záležitosti vyřídí jeho sekretář v předsíni. Ivan Buňka se musel usmát: jakoby je viděl…
„Dovolte, vážený pane sekretáři, abych se vám uctivě před stavil. Jsem velkonakladatel Filip Bohumír Kocábek. Má firma je vám zajisté známa. Nejpřednější a nejslovutnější mistři péra poctili mne svou důvěrou a tisknou u mne svá díla. Ale považoval bych za zvláštní čest, kdybych mohl… kdybych směl… ehm… promiňte mé pochopitelné rozpaky…“
„Hm. Chcete asi vydati některé dílo Ivana Buňky?“
„Ano, ano. Jsem všecek zmaten, protože bylo by to pro mne takovým vyznamenáním, že… Přirozeně, vážený pane sekretáři, že nereflektuji na žádný výdělek! Je sice pravda, že většina nakladatelů sdružuje se v Syndikát pro úpravu a zlepšení svých výdělků, avšak… mezi námi řečeno… mně více záleží na cti býti nakladatelem slovutného našeho mistra a jsem tedy hotov jakékoliv oběti…“
„Sledoval jsem poněkud vaši činnost — arci jen pokud mi to volný čas dovolí…“