kníže východní, kteréž se Asmodeus zove, Timotheje, ďábla nepatrného, řkouc jemu:
„Kejklíř vimperský světem se toulá a šalbu lidem strojí, moci žádné však nad ním nemáme, protože všechno to ke chvále Onoho činí. Vydej se tedy na pozorování za ním a pilně přihlížej, kdyby ve skutcích svých žehnání opomenul, aby hned do regimentu a spásy naší pekelné vzat byl.“
Kterýžto Timothej uposlechl rozkazu pána svého Asmodeusa a rovnou se na zemi do města Vimperka spustiv, veselého kejkliře stále na očích měl, aby ho v pochybení jeho ihned ortelovati a ve smrad pekelný zanésti mohl.
Ale kejklíř ten věda, že o duši svou hraje jakoby ve vrhcáby, varoval se pronésti nepravost, dříve se nepožehnav. A tak rostla jeho sláva, že i J. M. biskup salcpurský i opat trevírský zvali ho na dvůr svůj, aby je kumštyky utěšenými ku podivu obveselil. Kejklíř pak vimperský s hojnými dary dále táhl za zpěvu a veselí smích budě a žerty si tropě, k zlosti a mrzutosti čerta Timotheje stále se žehnaje. A tak vzrostlo umění šprýmovného kejklíře, že nebylo vdovy, s níž se pozastavil, aby i ji ve stav požehnání neuvedl.
Timothej však byl čert chytrý a úlisný, téže přirozenosti jsa jako had z ráje. I způsobil jednoho dne, když se veselý kejklíř vracel k lozumentu svému, že bouře náramná se strhla, když byl nedaleko Volar, a větrové hrozní stromy jako pírka ve vzduchu přehazovali. Kejklíř pak hrůzou zajat v temnotě s cesty sešel a byl rád, když konečně v oustraní nalezl mlýn, o němž byl dříve nevěděl. Přispěchav k němu zabouchal na vrata; a mlynářka přišedši pozvala ho za stůl a krmi mu narychlo připravila.
Liboval si veselý kejklíř, jak dobře pořídil, a kolem se rozhlížeje, v teple zvolna zase na šprýmovné myšlení své přicházel. Byla to sednice čistá a milá a mlynářské chasy doma nebylo,
